Pokrokové a zpátečnické vaginy
Aktivistky ruší představení z obav, aby někoho nediskriminovaly, protože ženy už přece mohou mít i penis.
WASHINGTON Revoluce už zase požírá své děti, tentokrát s tím začíná u vaginy.
Přesněji u Monologů vaginy, podle některých přelomové, podle jiných hodně přeceňované divadelní hry. Začíná vadit, ale jinak, než byste si mysleli.
Je na ní názorně vidět, jak velký zmatek mohou padající okovy sexuálního nevolnictví nadrobit. Co bylo revoluční včera, je náhle reakcionářské, a šup s tím pod gilotinu.
A tak na Eastern Michigan University v USA představení Monologů zrušili (zrušily).
Problém je v tom, že ne každá žena má přece vaginu.
V posledních letech některé mají přece i penis.
A nemůžeme je tudíž diskriminovat, řekly si studentky.
Jinými slovy, hra je kontrarevoluční, jelikož nezahrnuje transgenderové osoby. Jak to hezky řekly michiganské aktivistky, je málo transsenzitivní. Takhle to bylo vysvětleno univerzitním Střediskem na podporu žen, jež hru provozovalo. Už s ní nechce nic mít, protože slovo vagina je teď diskriminační.
Není to takové překvapení. Podobné zákazy Monologů už tady v minulosti byly dřív, jen se o nich moc nemluvilo. Hru například zatrhly feministické skupiny na American University ve Washingtonu či na Mount Holyoke College v Massachusetts. Bylo jich víc, ale většinou se vše obešlo bez větší publicity.
V Michiganu se to odehrálo poté, co se aktivistky inspirovaly na semináři s názvem Ne všechny ženy mají vaginy. Pak se ozvaly první pochyby, nakonec přišlo oznámení a vysvětlující mail, v němž kromě jiného stojí: „Cítíme, že toto rozhodnutí je v souladu s posláním Střediska na podporu žen, které má nalézat a podporovat nejrůznější zástupkyně žen na univerzitě... a má podporovat a posilovat potlačované studentky a stavět se proti systému a strukturám, jež se snaží udržet nerovnosti.“
„Tím vyvstala potřeba položit si otázku: Potřebujeme ještě Monology vaginy? A jsou Monology vaginy stále relevantní pro novou generaci feministek?“
Zní to jako lokální bouře ve sklenici vody, kdy hypercitlivé aktivistky kvůli několika případům chtějí převrátit svět. Ale zřejmě je v tom něco víc. Něco se totiž zřejmě změnilo.
Když byly Monology vaginy v půlce 90. let novinkou, byly prohlašovány takřka za revoluci, asi jako když se člověk naučil zavařovat maso do konzerv. Jak tomu u aktivistů bývá, nezajímá je ani tak obsah a skutečný dopad poselství, jako spíš jeho forma. A tahle byla dostatečně úderná, aby vyvolala zájem. Newyorská dramatička a feministka Eve Enslerová si vyslechla na dvě stovky žen, které měly potíže kvůli své sexualitě, ať za tím byla menstruace, znásilnění, tampony, či nevěra. Jak řekla, byla „fascinovaná vaginami vyrůstajícími v násilnické společnosti“. A dodala, že je uhranutá ženami, které jsou cílem znásilňování a incestu, neboť „všechny tyto věci jsou hluboce spojeny s našimi vaginami a já chci oslavit vaginu“. Přeloženo do normální řeči to zřejmě znamená asi tolik, že chce upozornit na sexuální násilí na ženách.
Její dílo není klasická hra, ale soubor uzavřených monologů: prostitutky vzpomínající na své zážitky či ženy vyprávějící o nevěře manžela, protože se nechtěla vyholit. Ale ironii stranou, to hlavní jsou vyprávění o traumatech ženy zneužívané v dětství, o šílených zážitcích bosenských žen ze znásilňování během války či nádherné líčení samotné Enslerové o tom, jak viděla přicházet na svět své vnouče.
Monology vaginy se staly v Americe hitem, oblétly svět a při té příležitosti se stalo dokladem zpátečnictví, když je v Číně, Ugandě, Kyrgyzstánu či Malajsii zakazovali.
Teď se jejich zakazování stalo naopak dokladem pokrokovosti, byť přemrštěné.
Některé školy, jako třeba Severozápadní univerzita v Texasu, rušily představení, protože Monology se prý příliš soustředily na zážitky jen „bělošských vagin“. Aktivistky chtěly něco dopsat, ale narazily na autorská práva Enslerové. Bylo to jako dopisovat do Shakespeara indiány.
Ale hlavní problém nastal s tím, že podle aktivistek slovo vagina v názvu hry vylučuje skupinu žen, které ji nemají. Tedy transgendery, i když ti tvoří podle odborníků asi 0,39 procenta populace, což znamená, že 99,61 procenta žen by hru bralo zcela normálně. Ale aktivistickým trendem doby je vytvořit menšinu, třeba sebemenší, a potom bojovat za její práva omezením práv většiny.
Kdysi řekla Enslerová prorocky v jednom rozhovoru: „Víme, že musíme ujít ještě dlouhou cestu, než naše vaginy budou osvobozené.“
Později však i ona v duchu doby couvla: „Nikdy jsem neřekla, že žena je někdo s vaginou.“