Tlumočit pro Zemana je napínavé
Pokud jede prezident do Číny, má s sebou zpravidla tlumočníka Víta Vojtu. Sinologa, jenž překládá i pro premiéry, ministry či Petra Kellnera z PPF.
Jen málokterý z Čechů se dostane do těsné blízkosti premiérů, ministrů, prezidenta Miloše Zemana nebo třeba šéfa PPF Petra Kellnera. Padesátiletý sinolog a právník Vít Vojta ano. Jako jejich tlumočník v Číně je u všech důležitých jednání a občas si musí poradit se zapeklitými situacemi. Třeba jak Číňanům přeložit, že Miloši Zemanovi nechutná jejich tradiční čaj, což by se hostitelů mohlo dotknout.
Proč vás vůbec začala zajímat Čína a čínština?
Od dětství jsem chtěl být archeologem a historikem, zajímaly mě starověké civilizace. Na gymnáziu jsem v 80. letech narazil na indickou filozofii, buddhismus. Od toho byl jen krůček do Číny a k taoismu. Když jsem začal na vysoké škole studovat historii, potkal jsem čínské studenty, čínské cvičení tchaj-ťi, čínskou filozofii, meditaci. To mě přivedlo k potřebě rozumět čínskému jazyku. Protože bez něj jsou tyto věci limitované a nepřesné. Začal jsem se tedy učit čínštinu v jazykové škole. O rok později na filozofické fakultě otevřeli obor sinologie a já se tam dostal. Pak už to šlo samo. Pět let studia v České republice, rok v Pekingu. Od té doby jsem byl v Číně v průměru tak pětkrát šestkrát do roka. Navíc mám čínskou rodinu, protože moje paní je z Číny. Seznámili jsme se v Praze během studií, ona se naopak věnovala bohemistice a lingvistice.
Jak jste se dostal k tlumočení pro prezidenty, premiéry, ministry či podnikatelské bosse včetně šéfa PPF Petra Kellnera?
Za vším bývá šťastná náhoda. Vždy jsem měl v čínštině slušnou výslovnost, jejíž důležitost řada lidí podceňuje. Dařilo se mi minimalizovat rušivý český akcent. Navíc jsem propadl kouzlu studia čínštiny a tamních reálií. Když na konci 90. let četnost kontaktů mezi oběma zeměmi rostla, dostal jsem možnost tlumočit na ministerské úrovni. Tehdejší velvyslanec v Pekingu viděl, jak moje čínština působí na čínské posluchače. A když se následně hledal tlumočník pro prezidentskou cestu Václava Klause v roce 2004, dostal jsem více doporučení.
Jaká je vůbec tlumočníkova pozice třeba při jednání prezidentů Miloše Zemana a Si Ťin-pchinga, kteří spolu asi sami mezi čtyřma očima mluvit nemohou?
Samozřejmě spolu mezi čtyřma očima mluvit mohou, ale přes tlumočníka. Ten i při neformální komunikaci pouze tlumočí, není-li prezidentem přímo vyzván k vysvětlení či doplnění informace. Na vrcholných oficiálních setkáních tlumočí česká strana české představitele a čínská své. Nejraději jsem, když tlumočený mluvčí mluví spatra. Naprosto děsivé je, když doslovně čte připravené podklady různé kvality, používá rozvláčná souvětí a nejrůznější klišé, která leckdy nedávají valný smysl.
Miloš Zeman mluví vždycky spatra. Nebylo by pro vás přece jen lepší mít text jeho projevu na papíře, abyste si to mohl přeložit dopředu?
Tlumočení pro prezidenta Zemana přináší vždy lehké napětí, s jakým přijde obratem. Kdysi použil spojení „bezpečný přístav“, ale zpočátku hovořil jen o přístavu, takže mi v čínštině hned naskočily dva výrazy pro přístav. Jeden větší, mezinárodní, druhý spíše menší. Musel jsem zvažovat, který použít. Až při pointě projevu jsem se dozvěděl, v jakém smyslu slovo přístav použil a jak ho tedy překládat. Je to ale příjemnější v tom, že jeho projev je spontánní, má logickou strukturu, a když na to tlumočník má, tlumočí se dobře.
O jednom expolitikovi, který díky Číně udělal obrovskou kariéru, ačkoli neumí čínsky ani anglicky, se vypráví, že tlumočnice leckdy překládá něco jiného, než říká. Zvláště když by jeho slova mohla způsobit faux pas. Stávají se takové věci?
Jde o prázdné krasomluvectví. Některé rádoby květnaté obraty je nutné zjednodušit a podat tak, aby byly pro druhou stranu srozumitelné. Takže se stává, že je tlumočník mírně upraví nebo usekne. Největší pastí je totiž doslovný překlad. Zvlášť u rozvláčných projevů, kdy se mluvčí opájí vlastními obraty, co nevyznívají jasně. Vždy však musí být zachován význam toho, co říká. Jen je zapotřebí to filtrovat, zjednodušit. Je třeba řada verbálních náznaků, černého humoru a dalších vyjádření, které jsou citlivé a pro čínskou stranu by nemusely být pochopitelné. Což by do vztahů jednajících mohlo negativně zasáhnout.
Traduje se historka, že si na setkání s nejvyšším čínským regulátorem prezident Zeman několikrát stěžoval, že mu nechutná čaj, jehož popíjení je v Číně tradicí. Nakonec prý požádal o cukr, což se mělo Číňanů dotknout. Jak jste si s tím poradil?
Prezident měl náročnou cestu a hned po příletu do Číny byl vystaven řadě jednání. Je zvyklý pít slazený fermentovaný čaj, kterému my říkáme černý a Číňané červený. Takže bylo vhodné formulaci „ten čaj mi nechutná“přeložit „nejsem zvyklý pít takový černý čaj“a požádat o cukr.
Nepokládali to Číňané za urážku? Čaj se tam přece nesladí, ne?
Vzácně se tam čaj také sladí. Třeba do čaje osmi pokladů se přidává takzvaný ledový cukr. Rozhodně čínská pohostinnost velí vyjít vstříc hostům, zvlášť když jde o vysoce postaveného hosta. Takže pokud požaduje čaj s cukrem, podají mu cukr. Pochopitelně to nelze zaručit, pokud to nevěděli dopředu.
Dáváte jako sinolog politikům, úředníkům či podnikatelům rady, aby věděli, co si mohou společensky dovolit a co už by v Číně mohlo být považováno za nepřístojné?
Pokud o to projeví zájem, tak velice rád. Když nějaký státní úředník vyjede do Číny něco dojednávat, měl by být dobře připraven. Nicméně oni na to pohříchu nemají čas. Měl jsem řadu možností o tamních obyčejích pohovořit, někomu jsem i věnoval svou knihu na toto téma. A byl jsem vděčný za zájem, který často projevovali spíš vysoce postavení politici či podnikatelé. Zatímco u toho středu mám někdy pocit, že už vlastně všechno vědí a nepotřebují se dozvědět nic.
Jakých chyb se Češi při jednání s Číňany nejčastěji dopouštějí?
Nejčastější je nepochopení nastavení setkání. Je nutné si uvědomit, že v Číně je všechno postavené hierarchicky. A stejně pohlížejí i na partnery u jednacího stolu. Faux pas třeba bývá, když dvojka u jednacího stolu příliš mluví a bere místo jedničce. Čínská strana především chce, aby setkání proběhlo formálně dobře, a počítá s tím, že se projednávaná věc posune maximálně o milimetry. Zatímco politici, úředníci či podnikatelé, kteří neznají Čínu a Dálný východ, chtějí se vším pohnout o kilometry. Předloží záměr a hned chtějí vědět, co Číňané na to. Západní strana přitom opomíjí, že v čínské společnosti je každý zařazen do složité pyramidy rozhodovací struktury. I když se nám zdá, že hovoříme s jedničkou velké firmy, tak ta zase podléhá státní regulaci a státní politice svého sektoru. Tudíž se musí o řadě věcí poradit výš. Proto tato „jednička“svůj názor obvykle sděluje velmi vyhýbavě, nebo ho nesdělí vůbec. Je zapotřebí dát protistraně čas a mezitím si připravit plán B. Když odpověď ani po urgencích nepřijde, může to znamenat, že to dotyčný buď udělat nechce, nebo nemůže. I neodpověď bývá v Číně v takových případech považována za odpověď.
Prezident Zeman udělal z byznysu s Čínou svoji vlajkovou loď, ale v podstatě se toho zatím tolik neudálo. Kromě podepsání řady memorand o budoucí spolupráci. Je pro Čínu opravdu Česko tak důležitou zemí, jak se Zeman a jeho okolí tváří?
Česká republika má ve spolupráci s Čínou určitě tradici. Pokud hlava státu Evropské unie opakovaně jezdí do Číny a ukazuje zájem, zlepšují se vztahy vedoucích představitelů a atmosféra je lepší. Nastává však problém v rovině reálného výkonu. Vždy je totiž zapotřebí najít odpovídající partnery. Ať už jde o spolupráci státních resortů, nebo firem. Bohužel, je tu řada memorand či záměrů, ale motivace obou stran je různá. Velmi často si jen úředníci odškrtávají, co bylo třeba udělat. V Číně nakonec vždycky uspějí jen silné ekonomické subjekty. S výjimkou dvou našich největších podniků – Škody a PPF – valné výsledky další firmy v Číně nezaznamenaly. Ty slabší mají sice také šanci, ale měly by to dělat jen modelem, na který stačí. To znamená, když mají know-how, je nejjednodušší ho prodat. A nedělat si iluze, že velká čínská firma s násobně většími obraty s námi bude na čínském trhu dlouhodobě spolupracovat. Nicméně do Česka přišli čínští investoři a nějakým způsobem se na diplomatické aktivity navazuje. Byť to asi zdaleka nedosahuje potenciálu. Problémem je samozřejmě atraktivita českého trhu. Číňané jsou zvyklí na úplně jiné objemy a procenta zisku. Mám pocit, že od roku 2014 se vztahy mezi Českem a Čínou možná trošku politicky přehřívaly. Politické vztahy jsou mnohem slibnější než ekonomická realita.
Mluvíte o politickém přehřátí. Při poslední Zemanově krátké návštěvě Šanghaje se s ním Si Ťin-pching setkal pětkrát včetně večeře. Když se představovali světoví státníci na Expu, byl český prezident druhý hned za čínským, až po něm ruský premiér Medveděv a další státníci. Čím to je, že tam má hlava tak malé země takový kredit?
Miloš Zeman se od počátku stavěl k Číně velice přátelsky. Stejně tak přátelsky se stavěl k čínskému prezidentovi. Jako jeden z mála evropských politiků se účastnil vzpomínkové akce k ukončení druhé světové války mezi Čínou a Japonskem. Proto má prezident Zeman u čínského prezidenta kredit, a když do Číny přijede, je mu projevován respekt. Je však otázka, jak mohou vztahy hlav států dlouhodobě ovlivňovat spolupráci obou zemí.
Když jste se začal čínštině věnovat, hroutil se u nás komunismus. V Číně funguje dodnes, byť v kulisách brutálního kapitalismu. Jsou Číňané opravdu zapálení komunisté?
To je složitější otázka. Starověké civilizace, zvláště ty koncentrované okolo velkých řek, byly nuceny ke kolektivnímu způsobu myšlení a chování. Uznávaly autoritativní režim, dříve monarchii, císaře. A také úředníky, kteří se starali o všechno. Číně pomohl vytvořit její specifický systém Konfucius před 2 500 lety. Konfuciánství se vrylo do čínské kultury, přičemž je to v podstatě učení kolektivního myšlení. Za dva tisíce let se ten systém posunul, prošel řadou krizí, ale komunismus, který se Číňané učili koncem první světové války ve Francii, do něj svým způsobem zapadl. Číňané jsou především vlastenci, nacionalisté. Po generace jsou odmalička vychováváni, že Čína je svébytná, má jedinečnou kulturu a musí se dělat vše pro to, aby vzkvétala. Přičemž jsou schopni absorbovat nejrůznější zahraniční vlivy. Takže hlavně v ekonomické rovině se Čína snaží srovnat se světovými trendy, ale pořád tam funguje tradiční silný princip hierarchie. Ekonomický růst je zajištěn tím, že stát obrovským způsobem reguluje trh. Podnikatelé musí mít na vše licence, schválení. A když ústřední vláda rozhodne, že je něco v neprospěch země, někdo se projevuje narušitelsky nebo poškozuje Čínu na mezinárodní scéně, tak ho omezí. S pocitem prosazení společenského zájmu.