Před 295 lety zemřel Jan Blažej Santini Génius bez následníka
Jan Bohata
PRAHA Morzinův a Kolowratský palác, chrám Panny Marie Vítězné, theatinský kostel či cisterciácký zbraslavský konvent. Také tyto světské a sakrální objekty v Praze náleží k dílu geniálního tvůrce barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho Aichela. Proslulý tvůrce zemřel 7. prosince před 295 na Malé Straně ve věku šestačtyřiceti let.
Architekt na počátku prosince roku 1723 odcházel od nedokončeného díla. Ve zbraslavském klášteře Aula regia podle jeho projektu zedníci a kameníci dokončovali přízemní prostory všech traktů, obvodové zdi a terasy komplexu. Poslední úpravy probíhaly například také v malostranském Kolowratském paláci.
Santini umíral po dlouhé nemoci jako oceňovaný architekt a vážený muž. Krátce před smrtí dosáhl i povýšení do šlechtického stavu. „Jeho druhá manželka Antonie Ignacie Chřepická z Modliškovic pocházela z jihočeské šlechtické rodiny,“uvedl historik Pavel Preiss. Santini se na smrtelném loži loučil se svou mladou chotí, dcerkou Ludmilou a synáčkem Janem Ignácem Rochem. Z prvního manželství s Veronikou Alžbětou Schröderovou žila již jen dcera Anna Veronika. Tři synové zemřeli v dětském věku na plicní nemoc.
K věčnému odpočinku Santiniho uložili na hřbitově u malostranského kostela sv. Jana v Oboře. Šlo o starobylou lokalitu, pozdně románský kostel zde vznikl ve 13. století. Na místním hřbitově byli pochováni další vynikající barokní umělci, rytec Jiljí Sadeler, sochař Jan Antonín Quitainer a architekt Anselmo Lurago. Kostel s přilehlým hřbitovem však nepřečkaly josefínské reformy. V roce 1784 byl chrám z nařízení císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen a uzavřen. Zasvé vzal hřbitov, ostatky byly vyzvednuty a převezeny. Parcelu za tisíc zlatých v dražbě koupil měšťan Josef Peznach, který na místě svatostánku vybudoval obytný dům. Místo posledního odpočinku Jana Santiniho dnes připomíná pamětní deska ve Šporkově ulici. Následovníky hledal Santini těžko. „Byl natolik osobitý a složitý, že nemohl nalézt přímého pokračovatele. Jeho ideální a intelektuálně náročná architektura vybočovala z proudu dynamického radikálního baroka, reprezentovaného například otcem a synem Dientzenhofery,“konstatoval historik Vít Vlnas.
Nenápadný dotek génia
Santiniho sloh, barokní gotika, představuje podle historiků specifický český fenomén. „Z domácího umění na Santiniho nejvíce zapůsobila parléřovská a vladislavská gotika, která spoluurčila estetiku prostorů a konstrukci jeho staveb,“vysvětlil historik Mojmír Horyna. Poprvé řešení v tomto slohu zvolil u zmíněného zbraslavského kláštera.
Do barokní architektury Prahy však Santini zasáhl podle expertů takřka nenápadně. „Převládají zde světské stavby, a proto nám jeho pražské dílo dává pouze částečný obraz jeho génia,“uvedl Mojmír Horyna. Ke špičce jeho světské tvorby podle odborníků náleží dva paláce v Ostruhové ulici (dnes Nerudova) na Malé Straně. Pro hraběte Václava z Morzinu, bývalého důstojníka z protiturecké fronty a význačného kulturního mecenáše, upravil jeho malostranskou rezidenci. V letech 1713–1714 vybudoval průčelí, sjednocující čtyři původně renesanční domy proměněné v barokní palác.
Santiniho dílem se stal i sousední Kolowratský palác. Hrabě Norbert Leopold Kolowrat jednal na počátku 18. století o stavbě nové rezidence s rodákem z italské Luccy, architektem Domenico Martinellim. Po otcově smrti Norbert Vincenc Kolowrat zakázku svěřil Santinimu. „Obě palácová průčelí jsou nejen špičkovými výkony světské architektury, ale i soudobého pražského stavitelství,“shodují se odborníci.
Zachráněný kostel
Smršť josefínských reforem zasáhla jiné Santiniho malostranské dílo, kostel a klášter theatinů. Jeho projekt zřejmě navazoval na dílo Jeana Baptista Matheyho či Giovanniho Domenica Orsiho. Santiniho invencí je dramatická modelace interiéru kostela. Klášter zanikl za reforem císaře Josefa II. roku 1783. Kostel před likvidací zachránilo Bratrstvo Boží prozřetelnosti. Poté objekt koupil hrabě Morzin, jenž zde provozoval divadlo.
„Umělcovo mistrovství dokládá také poutní areál na Bílé hoře. Spíše drobnější, ale velmi zajímavou architektovou realizací jsou Svaté schody u kostela na Karlově,“doplnil Vít Vlnas. Malostranský chrám sv. Mikuláše, budovaný od sklonku 17. století, se stal symbolem pražské tvorby dynastie Dientzenhoferů. V plánech
pokračoval jeho syn Ani on se úplného dokončení kostela nedožil. Dílo završil jeho žák a zeť Anselmo Lurago. Hartigovský palác na Malé Straně v roce 1720 pro hraběnku Annu Černínovou dokončil František Maxmilián Kaňka. Vyučil se v huti svého otce Víta Václava Kaňky. V několika případech spolupracoval také se Santinim. Jako staroměstský měšťan provozoval v Dlouhé ulici pivovarskou živnost. Z rozvětvené vlašské umělecké rodiny pocházel další barokní tvůrce, Carlo Lurago. S jeho jménem je spjat například jezuitský kostel sv. Ignáce na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí). Podílel se také na stavbě opevnění, Klementina, nebo přestavbě kostela Panny Marie pod Řetězem. Do Prahy za prací zajížděl také jeden z nejvýznamnějších barokních architektů německy hovořících zemí Johann Bernhard Fischer. Potomek štýrské umělecké rodiny se na Starém Městě pražském podílel například na vzniku Clam-Gallasova paláce.