Fotr, který má elán
Přišel o ledvinu. Vzal si Rusku. Hltá golf. I to je Zbyněk Irgl, hráč měsíce hokejové extraligy.
Už jsou to čtyři roky, co mu lékaři odebrali ledvinu, na které objevili nádor. Po zákroku a pooperačních komplikacích, při nichž ztratil tři litry krve, by na jeho místě kdekdo s hokejem skončil. Tím spíš po letech v cizině, po pěti účastech na mistrovství světa a s několikaměsíční dcerkou doma.
Jenže Zbyňka Irgla to po pár týdnech opět táhlo na led.
U hokeje zůstal a ten mu poslední dobou vrchovatě splácí jeho vášeň. Osmatřicetiletý útočník se raduje z obyčejných chvil v kabině, užívá si každý trénink. V listopadu se také prostřílel na čelo extraligových střelců a reportéři MF DNES veterána z podceňované Olomouce vyhlásili nejlepším hráčem měsíce.
„Hokeji dávám všechno. Vím, že se blíží konec,“říká Irgl.
I proto do něj teď máte neobyčejnou chuť?
To nevím, ale hokej mě fakt baví. Nedávno jsme byli na svatbě, kde jsem se potkal s vítkovickým kustodem Petrem Celerinem, se kterým se znám odmalička. On mě chvíli pozoroval a pak mi říká: Ty jsi fotr tolika dětí, ale furt se chováš jako ten junior, který zrovna přišel do áčka.
Co vy na to?
Smál jsem se, ale něco na tom bude. Jasně, musíte mít někdy štěstí, ale když budete mít elán a vztah k hokeji jako na začátku, kdy pro vás znamená skoro všechno, jednou vám to vrátí. Postupně přicházíte na to, jak je to krásný a jak vám kariéra utíká. Čím jste starší, uvědomujete si, že to může klidně zítra skončit.
Po potížích s ledvinou o tom víte dost. Změnilo vás to?
Když to je aktuální, člověk uvažuje nad vším. Získáte nadhled, ale ten přichází i s věkem. Nemůžu říct, že by zákrok s ledvinou nějak zásadně ovlivnil moje myšlení.
Hokejově se vám vede. Váš elán dokládá i letní historka z Olomouce, kdy jste na ledě hltal každý cvik, který předváděl spoluhráč Jakub Galvas po návratu z nováčkovského kempu NHL.
No jasně. Když se podíváte na zámořský hokej, jsou úplně někde jinde. A není to jen jedna činnost, oni dominují ve všem! Nenajdete tam kluka, který neumí vystřelit švihem. Když do ligy přijde průměrný Kanaďan, vidíte, jakou má šílenou ránu. Skvěle pracuje na bruslích, je obratný. Člověk by se měl učit celý život nejen ve sportu. Vezměte si špičkové byznysmeny, kteří si v šedesáti letech nechají poradit. Jsou miliardáři díky hlavě, kterou mají nastavenou tak, že jsou neustále schopní se učit. Ani já nikdy neměl problém se učit od mladého kluka.
Vybavíte si mladíka, který vás ovlivnil?
Jeden z nejinspirativnějších byl David Pastrňák, který s námi trénoval v létě týden v Třinci. Stačilo ho jen vidět, jakou má radost z hokeje a pohybu na ledě. Když kolem sebe pak vidíte další kluky, kteří se naopak nutí na trénink, bylo to neskutečné srovnání.
Myslíte, že tenhle elán současné generaci chybí?
Bylo by to na delší rozbor. Z mého pohledu děti strašně přetěžujeme. Když je hokej baví a chtějí si hrát, proč ne. Ale je přehnané, aby děcko ve dvanácti bylo denně na zimáku a nemělo na nic jiného čas. Potom přijde do věku patnáct šestnáct let, najednou je vycuclé a nemá se kam posouvat. Třeba Švédi do 14 let fungují na nějaké amatérské bázi, potom přijdou akademie a výběry, začínají trénovat jako profíci a v patnácti dělají obrovské skoky. Jinak celkově se doba velice změnila, děcka mají taky ve výchově obrovskou benevolenci. Rodiče nemají čas a finance, dnešní sociální rozdíly jsou daleko větší. Lidé jsou vystresovanější a odráží se na to na dětech.
Jaký jste táta vy?
Přísný, ale férový. Dnešní děti mají všechno, v něčem jsou rozmazlené, možná jim chybí motivace se poprat o lepší život. Kolikrát uvažuju nad tím, jak je vychovávat. Každý rodič to dělá tak, jak cítí, že je nejlepší, ale děláme chyby. Klukům, dvojčatům z prvního manželství, je čtrnáct, jsou v pubertě. Také jsem vyženil syna, kterému bude šestnáct, a ještě mám malou holčičku, které je čtyři a půl. Na hodnocení bude čas, až děti vyrostou, a uvidíme, jaký budeme mít
vztah a co si vezmou z výchovy.
Druhou ženu Irinu jste poznal při angažmá v Jaroslavli. Nestýská se jí po Rusku?
Manželka tvrdí, že rodina musí být spolu. Někdy jí chybějí rodiče nebo kamarádky. Doma nám nejčastěji běží ruské pořady. Na českou televizi přepínám jenom na zprávy. Nebo když se chci kouknout na sestřihy z NHL nebo na golf. Za to mi manželka často nadává.
Proč?
Chtěla by sledovat něco jiného a vyčítá mi: To se zase budeme dívat na zelenou trávu!? Samozřejmě je to v dobrém, ale jsem schopný se dívat na každý golfový turnaj od čtvrtka do neděle, v pondělí ještě sleduju sestřihy. Pro mě je to nejtěžší sport. Blbě pohnete malíčkem a míček vám odletí úplně jinam. Poslední dva roky jsem ale moc negolfoval.
Proč tolik hokejistů baví golf?
Asi proto, že mají větší cit v rukou, rychleji se do toho dostanou. Nehrajete to sice tolik švihově, ale silově, jak jste zvyklí z hokeje. Když přijde normální člověk, třeba týden seká do trávy, vystřelí sto míčků a ani jeden mu neletí. Hokejista přijde a třikrát to trefí. Sice to neletí rovně, ale odletí a hned si to zamilujete.
Máte golfový vzor?
Vždycky jsem fandil Tigeru Woodsovi. Byl jsem strašně rád, že se letos vrátil mezi top hráče. Líbil se mi Jordan Spieth, jako mladý byl schopný hrát na vysoké úrovni, ale Tiger je číslo jedna.
Jako vy, i on chytil druhou mízu.
(usměje se) To jo, ale on je neskutečná superstar. Díky němu se golf rozšířil mezi lidi a ohromně se zvedla sledovanost. Až skončím s hokejem, chci se golf pořádně naučit.
Kdy to bude?
Nevylučuju, že po sezoně řeknu: Super, dal jsem tomu vše, ale cítím, že už tomu nedokážu dát sto padesát procent. Nechci taky mluvit o tom, že budu hrát rok dva nebo tři. Dřív jsem plánoval daleko víc, ale po všech peripetiích chápu, že se život může změnit z hodiny na hodinu.