Hvězda s depresemi

Florbalisty dnes v semifinále čeká Finsko i s Mikou Kohonenem, největší legendou tohoto sportu

MF DNES - - Sport - Robert Sára sportovní reportér MF DNES

Trpěl bolestí, nespal a v noci často dlouhé hodiny zíral do tmy. Při tréninku nechápal své tělo – po chvíli zátěže vystřelil jeho tep až k hraničním 200 úderům za minutu. V hlavě měl chmury, sžíral ho strach, jaký bude život po životě.

Jsou to čtyři roky, co se Mika Kohonen, tehdy pětinásobný vítěz ankety o nejlepšího florbalistu světa, ocitl na dně. Byl bez šťávy, motivace, na pokraji vyhoření. „Myslel jsem si, že jsem z formy, ale doktor řekl, že dlouhodobě prožívám deprese. Vysvětloval mi, že jsem se do těch stavů mohl dostat špatným spánkem, když jsem měl bolesti po zranění. A že vliv má i to, že sport je můj život, a je jasné, že přemýšlím, co budu dělat, až úplně skončím.“

Mistr penaltového rozstřelu

Teď je mu 41 let. Dál hraje na profesionální úrovni a z oné šlamastyky se za pomoci sportovního psychologa vyhrabal. Od té doby nevynechal jediné mistrovství světa, které se hraje každé dva roky. To minulé v Lotyšsku dokonce orámoval zlatem a nyní v Praze je před ním (zřejmě) definitivní loučení se světovým jevištěm. „Pořád jsem lídr, ale už ne hráč do první lajny. Nikdo neumí podvést čas. Jsem pomalejší, ale naštěstí můj mozek a ruce zůstávají dál rychlé.“

Je to symbolické sbohem. Fin Kohonen je jediným hráčem na světě, který nastoupil už na jedenácti šampionátech z celkových dvanácti. Poprvé hrál právě v Česku před 20 lety, když někteří z nynějších účastníků ještě nebyli na světě. A zatímco letos zahájil turnaj mačem proti Švédsku, který v O2 areně sledovalo přes 10 tisíc lidí, tehdy debutoval zápasem s Ruskem, který v hale na Letné vidělo 473 diváků.

Je rovněž jediným, kdo ve švédské lize, nejlepší soutěži světa, nasbíral 1 000 bodů, což roky zůstane nepřekonatelnou metou. Florbal je mladý sport, jeho historie zatím není plná legend a ikon. A těch, kteří by si tato označení zasloužili, je jen pár. Mezi nimi však vyniká právě Kohonen. Vytrvalostí, úspěchy, popularitou. Když ho před dvěma lety kouč Kettunen, dnes už ve službách české reprezentace, nominoval na mistrovství světa, byl mužem na hraně. Ve finále proti Švédsku odehrál jen tři střídání, pak dvě hodiny seděl. Duel dospěl do penalt, Kohonen vstal a proměnil tu rozhodující. Kapitán Väänänen poté odmítl jako první pozvednout vítězný pohár nad hlavu, protože tuhle poctu z úcty předal Kohonenovi.

„Dojal mě,“přiznal hrdina.

Jako Jágr, Selänne a Gretzky

Víc než třicet minut pak stál v obležení finských a švédských žurnalistů, protože v těchto zemích je známou tváří. A také proto veřejnost tolik hltala jeho příběh o úniku z depresí a vyhoření. „Je to častější problém, než si myslíme. A sportovci možná takhle trpí, aniž to tuší,“vyprávěl.

Kettunen později přiznal, že právě kvůli penaltám Kohonena vzal. Po finále se chytli kolem ramen, v očích se jim leskly slzy. Už dnes budou stát proti sobě, finský kouč totiž vede Čechy, kteří prahnou po druhém postupu do finále v historii a chtějí tím pokazit Kohonenovo loučení.

„Mika je výjimečnou postavou a osobností, jako je Jágr ve vašem hokeji nebo Selläne v tom našem. Všichni tři dokázali hrát dlouhé roky na nejvyšší úrovni,“míní Kettunen.

A Matěj Jendrišák, roky nejlepší český hráč, přidá: „Nebál bych se říct, že je to florbalový Gretzky. Stvořil několik rekordů, které budou hodně těžko překonatelné. Je to osobnost číslo 1 našeho sportu.“

Když se o těch přirovnáních Kohonen od MF DNES dozví, zakroutí hlavou. „Ne, oni jsou legendy. Já jen na hřišti dělám to, co umím.“

Praha je pro něj magickým místem. Tady před 20 lety debutoval, tady před 10 roky získal první ze tří titulů, tady teď dá nejspíš sbohem. Přesto je po těch letech cosi jinak. Místo v útoku dnes diriguje hru z obrany, už s ním ani v týmu není mladší bratr Mikko. Žasne, když vidí, že v českém mužstvu hraje šestnáctiletý Filip Langer, který je o dva roky starší než jeho syn Gabriel.

„Moje koleno je sice staré tak na 75 let, ale mysl má jen 25.“

Paradoxně, když jemu bylo šestnáct, florbal ještě nehrál. Od pěti dělal souběžně hokej a fotbal a až v jeho sedmnácti ho kamarádi poprvé vytáhli na florbal. Brzy se objevil v juniorské lize, s bratrem často trénovali i venku před domem

. „A když to bráchu přestalo bavit, hrál jsem dál sám. Střílel si o zeď, dělal kličky. Klidně několik hodin.“Tvrdí, že právě fotbal i hokej ho naučili sportovní chytrosti. Že florbal se sice za poslední dvě dekády ohromně zrychlil, ale hráči oproti minulosti chytřejší nejsou, což je prý důvod, proč on dál předvádí kousky na hlavní scéně. A proč dál láme rekordy. O jeho 11. mistrovství světa byla řeč. I s víkendovými zápasy, které jsou po včerejším vítězství nad Německem před ním, dá na šampionátech dohromady 60 mačů. Že by přidal ještě další v roce 2020 ve Finsku? „Strašně rád bych hrál ještě deset let, protože neznám nic lepšího. Ale mí dva synové jsou víc než florbal. Je to má poslední sezona, leda by existoval nějaký zázrak.“Jaký? Usměje se, pokrčí rameny. Možná za dva roky na shledanou...

Foto: IFF

Veterán Mika Kohonen přispívá zkušenostmi finské reprezentaci i klubu Happee z města Jyväskylä ve finské lize.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.