Jak medaile mění život
Krčmář je větší profík. Vítková hledá v olympijském bronzu motivaci. Získané peníze zatím uložili
Tomáš Macek
Michal Krčmář i napodruhé odstřílel čistě a vydal se v Pokljuce na trať posledního kola sprintu. Před ním v dáli zářilo žlutočervené číslo lídra Světového poháru Martina Fourcada.
Francouz startoval včera o 30 sekund dříve než český biatlonista a do třetího kola vyrážel ze střelnice o 12 sekund před Krčmářem.
Jenže ten se k němu neustále přibližoval! „Kdo by nechtěl dojet Fourcada,“prohodil při pohledu na trať Zdeněk Vítek, kouč mužů.
A skutečně, Krčmář proťal cíl bok po boku s králem biatlonu! V pořadí sprintu vybojoval 10. místo a sám sebe ujistil: Dobré to je.
Veronika Vítková už tou dobou v hotelu odpočívala po tréninku a doufala: „Snad se už v sobotu při sprintu nebudu tolik trápit.“
Odlišné jsou pocity dvou biatlonistů, kteří se v únoru na samém počátku her v Pchjongčchangu postarali o pohádkový český víkend, ozdobený dvěma medailemi.
Z obličeje Vítkové tehdy zářila obrovská satisfakce. A Krčmář se v Koreji u stupňů vítězů rozplakal dojetím při vzpomínce na všechny lidi, kteří za ním doma stáli.
Dnes má Vítková olympijský bronz vystavený doma ve vitrínce. Krčmář uložil své stříbro na poličku, uzavřené v obalu, z nějž ho vyndává pouze na přání.
„Tohle je nová sezona, ta medaile mi už nic nevyhraje,“říká.
Přesto, medaile z her umí sportovcům změnit život. Dodají vám sebedůvěru, přinesou finance, přitáhnou sponzory.
„Jenže my máme všechny sponzory seskupené pod svazem, tohle ani moc neřešíme,“poukazuje Vítková. Šéf svazu Jiří Hamza vysvětluje: „Bez těch dvou olympijských medailí by pochopitelně naše jednání o financích s partnery týmu byla složitější. Proto jsme se dohodli s Verčou a Michalem, že jim v řádech statisíců korun navýšíme podíl z týmových reklam a přidáme ještě i nějaké prémie.“
Od Českého olympijského výboru navíc Krčmář vyinkasoval prémii 875 tisíc korun a Vítková 525 tisíc. „Zatím jsem ty peníze uložila, čekají na vhodné využití,“povídá ona. Krčmář prozrazuje: „Mám v hlavě určitou investici, abych měl nějakou jistotu do budoucna.“
Medaile každopádně ovlivnila jeho přístup k tréninku. „Stal se z něj ještě větší profík, než jakým byl. Zato Verča už větším profíkem ani být nemůže,“připomíná Hamza věčnou snahu o sportovní dokonalost slečny Vítkové.
Krčmáře jako by pozice olympijského medailisty zavazovala. „Čuchnul jsem si k předním příčkám a chci toho od sportu ještě víc. Dřív jsem byl dost uvolněný a bral vše s humorem. Teď bývám i nepříjemnější na trenéry,“líčí. Jakmile cítí, že by měl mít ještě profesionálnější podmínky, dokáže si i u svých šéfů dupnout. „Ve špičce rozhodují detaily,“tvrdí jim.
Vítková loni vykazovala stabilní formu po celou zimu, naopak on se jako obvykle pomaleji rozjížděl, až k senzačnímu průlomu v Pchjongčchangu.
Nyní je situace jiná. Už ve vytrvalostním závodě atakoval první šestku, odstřelil si ji až na poslední stojce. I tak jej čtvrteční 15. místo naplnilo spokojeností a po včerejším vstupu do Top 10 hlásil: „Co se týče konzistence, ještě nikdy jsem neměl tak povedené úvodní kolo poháru.“
Neplatil zatím za biatlonistu, který by se dokázal umisťovat na předních příčkách po celou sezonu. Ale uměl se vždy zkoncentrovat na vrcholné akce. Důkazem jsou 5. a 6. místo z posledních dvou světových šampionátů a 2. a 7. místo z her.
Také letos věří, že forma mu bude gradovat v březnu na mistrovství světa v Östersundu. Vítková se naopak ptá: A kde je ta forma?
V cíli štafety i vytrvalostního závodu padla na sníh jak podťatá. Její běžecké časy jsou velmi pomalé, ve čtvrtek skončila na 38. místě. Trenéři žen Egil Gjelland a Jiří Holubec zkoumají data, co se pokazilo.
„Vzpomeň si, jak vždycky bojuješ s výškou,“říká jí Gjelland. S přechody do vysoké nadmořské výšky mívá potíže – a Pokljuka je v 1345 metrech druhým nejvýše položeným pohárovým střediskem. Holubec vykládá: „Verče tu dost lítají tepy.“Což zjistila rovněž při letních kempech ve výše položených místech. „Potřebovala jsem pak delší dobu, než jsem se srovnala a mohla zase normálně trénovat.“
Právě při těchto krizích se však vzpomínka na její olympijskou medaili stává speciální motivací, proč nepřestávat věřit, a impulzem k další tvrdé práci. „Pro takové nádherné chvíle to děláme,“přitaká. „Ty nás pohánějí vpřed.“