Proč Češi zrušili šlechtě tituly
„Šlechtické tituly nejsou povoleny, do občanky vám je úřad nezapíše, ale za jejich používání neexistuje žádná sankce,“říká historik Jan Županič.
Před sto lety zrušil československý parlament zákonem číslo 61/1918 šlechtické tituly. Z knížat, hrabat, baronů a rytířů se přes noc stali občané. „O zrušení titulů se jednalo už za Rakouska,“říká historik Jan Županič.
Proč republice tak záleželo na tom mezi prvními zákony zrušit šlechtické tituly?
Souvisí to s podobou elity rakouské monarchie. Mnoho jedinců, kteří se zabývají šlechtictvím, na to pohlíží romanticky. Šlechtic je někdo, kdo byl jiný, privilegovaný, titul se získával za výjimečné zásluhy. Jenomže toto se ani zdaleka nezakládá na pravdě.
Jak to?
Musíme odlišovat mezi šlechtou, jak existovala před rokem 1848, a šlechtou po tomto roce. Šlechtictví není žádná duševní hodnota, ale právní stav. Šlechtic je příslušníkem privilegované vrstvy, která se uvnitř ještě dělila. V roce 1848 je zrušen stavovský systém, je stanovena rovnost před zákonem, tak vyvstává otazník, jestli je ještě potřeba šlechta. Tuhle otázku neřeší jen v Rakousku, ale ve všech evropských státech. V Norsku o zrušení šlechtictví rozhodli již roku 1814. Panovník zákon sice vetoval, ale parlament ho přehlasoval a šlechta byla roku 1821 zrušena. V Dánsku se tituly nepoužívají od poloviny 19. století.
O zrušení titulů se uvažovalo už za Rakouska?
V Rakousku se o tom uvažovalo už v letech 1848 a 1849. Dokonce se o tom hlasovalo v parlamentu a neprošlo to většinou jediného hlasu. Hlasy pro zrušení tu byly už dlouho. Nová, liberální společnost chápe, že je někdo oceněn za zásluhy řádem nebo titulem, ale nechápe, proč má být tento titul dědičný.
Jak se to řešilo v zemích, kde nebyly tituly zrušeny?
Postupným procesem. Například v Británii se od 60. let dědičné tituly prakticky neudílí. Jedinou výjimkou byl roku 1990 manžel Margaret Thatcherové Denis. Titul Sir získal třeba hudebník Paul McCartney. On je šlechticem, jeho děti ne. Udílení jen osobního šlechtictví bylo obvyklé i v části dnešního Německa.
Proč se tahle změna nepovedla i v Rakousku-Uhersku?
Není vyloučeno, že kvůli Uhrám. Podle tamních zvyklostí muselo být šlechtictví dědičné. Proto také nedocházelo k nobilitacím žen, se kterým se u nás setkáme. Odporovalo to zvyklostem v jedné části monarchie. Navíc stát měl zájem na vytváření loajální vrstvy monarchie, a tu samozřejmě měla šlechta tvořit.
Češi tituly nedostávali?
Samozřejmě, že ano. Zejména vojáci, úředníci, vědci či podnikatelé. U politiků to byl problém - vzhledem ke vztahu k Vídni. Palacký šlechtický titul nepřijal, Rieger přes odpor rodiny ano, až když byl mimo aktivní politiku.
Jak je to dnes, hrozí někomu trest, když bude používat zděděný šlechtický titul?
Nehrozí, ale tohle je spíše otázka na právníka. Tituly nejsou povoleny, ale neexistuje žádná sankce. Existuje právní vakuum. Titul vám úřad nezapíše do občanky, ale když budete mít na vizitce napsáno vévoda, což řada mnohdy falešných šlechticů dělá, tak nehrozí žádný právní postih.
Reagovala šlechta nějak na zrušení titulů? Bojovala za svoje tituly?
Šlechta nebyla jednotná. Aristokracie, nejbohatší skupina staré šlechty, která představovala kastu sama o sobě, si nepotřebovala nic dokazovat, byla elitou monarchie.
Co jim republika nedala, nemůže jim vzít...
Pro jednu svou knihu jsem dělal několik rozhovorů s potomky několika aristokratických rodin. Potvrzovali, že jejich předci se cítili jako „Starorakušané“. Tedy že pro ně byl vždycky důležitější vztah k panovníkovi a monarchii než jazyk, kterým mluví, nebo státní příslušnost. Zasáhla je ztráta titulů, ale víc rozpad monarchie, rozpad jejich životního světa. Je to stejné, jako zasáhl generaci našich rodičů rozpad Československa.
Co zbytek šlechty?
To byli převážně novošlechtici, lidé, kteří získali titul za vynikající zásluhy. Někteří dokonce nebyli ani moc zámožní a pouze erb a predikát je odlišovaly od ostatních. Právě na ty dopadlo zrušení titulů nejvíce. Často začali používat pomlčku, která spojila jména a predikát. Místo šlechtice Špačka ze Starburgu tu byl pan Špaček-Starburg. Dodnes je tahle forma jména častá zejména v Rakousku.
Měli tihle lidé šanci se v Československu uplatnit?
Neplatilo to absolutně. Velmi negativní vztah byl k bývalým šlechticům třeba v zahraniční službě. Několik aristokratů se do ní dostalo až později, když se ukázalo, že československá diplomacie má velkou diskontinuitu. Naši diplomaté byli talentovaní, pracovití, ale „no name“. Zejména aristokratické jméno a příbuzenské vazby otevíraly mnohé dveře, plebejcům pevně uzavřené. Na ministerstvu zahraničí je dochováno několik složek bývalých zaměstnanců rakouské zahraniční služby s Benešovým přípisem, který jim zastavil kariéru. Ale existuje řada příkladů lidí s titulem, kteří udělali kariéru, třeba Josef Šimonek. Viceprezident Škodových závodů získal šlechtický titul při odchodu do penze v roce 1918. Po vzniku Československa se vrací do firmy, stává se i senátorem. Bez ohledu na získaný titul.
Jak to vypadalo v armádě?
Republika na počátku potřebovala bývalé rakouské důstojníky, kteří někdy disponovali i šlechtickým titulem. Na Slovensku bojovali v roce 1918 za Československo generálové šlechtic Štika i baron Schöbl, ale pak je začali vytlačovat legionáři. To byl ale obecný rys. Odpor proti šlechtě nebyl ve státní službě obecný. Hlavní byla snaha vytvořit loajální a jazykově především českou oporu nové republiky.
Měla před rokem 1918 šlechta další výsady kromě titulů?
Od roku 1848 měli šlechtici prakticky jedinou výsadu – erb a predikát. Pokud jste chtěl před rokem 1918 používat erb a nebyl jste šlechticem, hrozil vám postih za neoprávněné používání šlechtictví.
Dnes se objevuje řada falešných šlechticů. Jaký jim tehdy hrozil postih?
Postupovalo se podle trestního řádu. Při prvním prohřešku pokuta 10 korun nebo 24 hodin vězení, při opakování se to navyšovalo. V evidenci pražských domovských příslušníků je řada lidí s titulem, který jim nikdy nebyl udělen, ale nikdo je kvůli tomu nestíhal. Problém nastal ve chvíli, kdy na používání takového titulu někdo upozornil a oni nebyli schopni svůj nárok prokázat.
Trestal se i opak, když někdo zděděný nebo získaný titul nepoužíval?
Existovala řada osob, která z vnitřního přesvědčení titul nepoužívala. Ale v úředních dokumentech musel mít vypsané jméno v plném znění s titulem. Musel jste být veden pod jménem, které jste měl uvedené v matrice, i s tím predikátem.
Existuje nějaký odhad, kolik žilo před rokem 1918 v českých zemích šlechtických rodin?
To je složité, dá se to jen odhadovat. Jen za vlády Františka Josefa a Karla I. bylo v Předlitavsku do šlechtického stavu povýšeno přes šest tisíc osob, na dvě tisícovky v Uhrách. České země včetně Němci osídlených oblastí patřily k nejrozvinutějším oblastem monarchie, tak se dá předpokládat, že třetina nobilitovaných pocházela z českých zemí.
Udělují se dnes ještě někde šlechtické tituly? Můžu se stát šlechticem?
To jsou takové romantické představy, že se někde v zahraničí můžete stát šlechticem. Šlechtictví je v podstatě právní instituce, to znamená, že titul je vymezen pro určité území, podobné je to třeba s maturitou či vysokoškolským diplomem. Když se přistěhuje šlechtic do Spojeného království, tak šlechticem není. Když Nathan Rothschild dostal v roce 1822 rakouský titul barona, v Británii to byl stále pan Rothschild. Lordem Rothschildem se stal až jeho vnuk v roce 1885. Je to určité ocenění za určité zásluhy pro konkrétní zemi.
Občas se uvádí, že titul bylo možné koupit.
Dá se koupit skoro všechno. Pro zisk titulu však bylo nutné mít zásluhy. Velmi časté bylo v 18. století oceňování zásluh o rozvoj průmyslu, titul získala řada průkopníků průmyslu. V 19. století to už nestačilo.
Co bylo potřeba udělat, jak se zasloužit?
Když jste úředník, tak pracujete pro stát, totéž v armádě. Když jste podnikatel, tak vyděláváte pro sebe, a to stát nezajímalo. Mít továrnu, zaměstnávat tisíce lidí, exportovat do zahraničí, platit daně už nestačilo. Bylo potřeba něco navíc. Naprostá většina těchto osob tak získala šlechtické tituly díky přispěvkům na dobročinnost. Konkrétní sumy a účel těchto investic se těžko dohledává, ale šlo o statisíce korun, které plynuly na budování nemocnic, kulturu, školství a podobně. Stát neměl prostředky na podobné akce, nikdo tehdy neřešil sociální problematiku, neexistovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Někteří dokonce věnovali státu cenné umělecké či přírodní sbírky, i to byla zásluha, za kterou se platilo šlechtickým titulem. Podobných příkladů je řada.