Učitelé v pasti centralismu
Velká část veřejnosti je přesvědčena, že největší problém českého školství tkví v penězích. Učitelé jsou skutečně placeni podprůměrně. Přesto si myslím, že největším problémem našeho školství je svazující centralizovaný systém a narůstající míra nesvobody.
Pohybuji se v oboru od roku 1985. Ještě před přijetím na vysokou školu jsem rok pracovala jako družinářka na pražské základní škole a zažila tam podivnou atmosféru strachu a polosvobody, které vládla dobře zapsaná soudružka ředitelka. Tehdy jsem pochopila, že v totalitě, jakékoli, učit nemohu. V 90. letech se atmosféra ve školách změnila. Kupovali jsme knihy, objevovali autory, kteří byli dříve zakázaní, a radovali se, že můžeme konečně říkat, co si myslíme. Zásadní byla práce učitele, jeho vztah k žákům a studentům i vlastnímu předmětu.
Na počátku tisíciletí začali učitelé houfně vstřebávat nové vyučovací metody, tvořili školní vzdělávací programy a důležitější než obsah se nenápadně stávala forma. A plíživě se začínaly vracet snahy o centralizaci a unifikaci školského systému, jehož rozvolněnost pobuřovala politiky, některé rodiče i učitele. Nejdříve se to projevilo v přebujelé byrokratizaci, která zatížila fungování škol. Pak přišla nová maturita, povinné celoškolní projekty, státní přijímací zkoušky, nezvládnutá plošná inkluze a mnoho dalších novot. Učitelé testovaných předmětů se ve snaze dovést žáky k co nejlepším výsledkům mnohde stali pouhými převodovými kolečky vzdělávání. Státní maturita snížila úroveň gymnázií, na odborných školách se kvůli ní zanedbávají praktické předměty. Inkluze a přijímačky přinesly mnoho zmatků. A mašinka českého školství k překvapení všech stále víc zadrhává.
„Nemám rád slovo zdravotnictví, dávám přednost medicíně,“řekl mi kdysi můj lékař a nejlepší učitel. Ani já nemám ráda pojem školství, v němž proces učení ztrácí na důležitosti. Oba tyto zásadní obory trápí státní administrativa neustálým zasahováním do přirozeného systému i financování a pomíjí fakt, že záleží především na lidech a jejich motivaci, jak budou konkrétní výsledky vypadat. Že dobří lékaři i učitelé bývají často výrazné individuality, které direktivní řízení svrchu spíš brzdí a omezuje, a špatný systém jim může práci i znemožnit.
Ano, kantorské platy by se měly zvyšovat. Ale také by se měla zvyšovat sebedůvěra učitelů, jejich vzdělanost, tvořivost, tolerance, motivace a míra svobody. Aby mohli učit podle svého nejlepšího svědomí a nemuseli se stále více podřizovat formálním a ideovým koncepcím snaživých státních úředníků, dotacím, grantům a projektům nejrůznějších expertů. Stát má na práci učitelů dohlížet, nikoli ji komplikovat a ničit snahu o osobitý přístup. Pokud činí opak, nemůže se divit, že tvořiví a sebevědomí lidé hledají uplatnění jinde.