Půjde český tým dál finskou cestou?
Robert Sára
Ledový výraz ve tváři – takový, jakým se v F1 proslavil jeho krajan Kimi Räikkönen – mu zůstával po vstřelených gólech i po těch inkasovaných. Neměnil se po výhrách ani po prohrách. A tak, když se Petri Kettunen, finský kouč ve službách české reprezentace, po včerejším ztraceném zápase o bronz na pár minut postavil před české novináře, nebyly patrné žádné emoce. Ani žádný smutek. Neslyšeli jste ani rázná slova, jaká vyřkl po čtvrtém místě na předchozím šampionátu v Rize tehdejší kouč Radim Cepek: „Tohle je neúspěch. Když jste ve florbale čtvrtí, znamená to, že jste poslední.“
Cepek tenkrát skončil, Kettunen, kterému včera vypršela smlouva, na přímý dotaz o budoucnosti jen omluvně řekl: „Moje hlava je teď prázdná. Netuším, co mě čeká, a budeme se o tom bavit až po turnaji.“
Ano, český florbal v Praze neuspěl. Chtěl medaili, nemá ji.
Jenže už před turnajem jste od lidí ze svazu slyšeli nadšení, jak angažování cizince změnilo zdejší poměry. Kettunen se otevřel českým trenérům, objížděl superligové kluby a ukazoval cestu, kterou se světový florbal vydává.
Nehrál si na svém písečku, jak to často dělali jeho čeští předchůdci.
Filip Šuman, prezident svazu, přiznal: „Všem českým koučům ukázal, kde je dneska v odbornosti špička světa. Efekt tam určitě bude.“
Ani on včera nepotvrdil, zda český florbal bude dál kráčet finskou cestou. Až na lednovém výkonném výboru se začne otázka trenéra řešit. „Ale ukázal, jak náročný trenér může na hráče národního týmu být. Vím, že to pro kluky někdy bylo strašně těžké, že to byla hrana toho, co je dneska možné při tom nabitém kalendáři, a že ne všichni jsou úplní profesionálové.“
Až do včerejšího odpoledne byl Kettunen úřadujícím mistrem světa. Právě on totiž dovedl Finy před dvěma lety k titulu, který v Praze úspěšně obhájili. Jenže po lotyšském šampionátu z něj finský svaz chtěl udělat jen úředníka, čemuž se vzepřel. A když v té době přišla nabídka z Česka, okamžitě kývl. Nebral to potupně, ani jako výzvu. „Byla to pro mě příležitost, že mohu objevit něco nového.“
Jak už naznačil Šuman, hned se projevil jako pedant. Zvýšil počet kempů, na nichž hráče fyzicky ždímal. Prosluly jeho běžecké tréninky a někteří florbalisté raději z národního týmu kvůli náročnosti ve spojení s klubovou přípravou odešli. Ač totiž má florbal pořád u mnohých nálepku školního sportu, u elitních hráčů je tvrdou šichtou. Trénují i pětkrát týdně, k tomu si přidejte zápasy a fakt, že drtivá většina z nich je ryzími amatéry, kteří vedle florbalu pracují či studují.
Ani Kettunen koneckonců není úplným profíkem, protože ve Finsku pracuje ve sportovním institutu a vzdělává profesionální trenéry z různých odvětví. Do Česka pak „dojížděl“na pár dnů v měsíci.
Hráče si však zjevně získal, což by mu zřejmě mělo zajistit pokračující kontrakt. Když čeští florbalisté odcházeli po prohře se Švýcarskem do kabiny, prosili skrz diktafony novinářů o Kettunenovo setrvání.
„Makali jsme, měli fyzický fond. Vše fungovalo. Je na českém florbale, jakou si zvolí cestu, ale já bych šel stejnou jako teď. V lize nemáme jediného trenéra, který by mohl vést národní tým. Máme jen kritiky,“prohlásil zkušený útočník Tom Ondrušek.
I Milan Garčar, který hrál už na pátém mistrovství světa a pražský turnaj bral nejspíš za svou rozlučku, volil podobná slova jako Ondrušek. „Bylo to konstruktivní období a myslím, že je to na dobré cestě. Sice se podle výsledku bude většina lidí ptát, kam ta cesta směřuje, ale to je česká mentalita. Moc se nechválí, jen kritizuje. Ale my v těch dvou zápasech se Švýcarskem byli schopní hrát zajímavý florbal a ukázali jsme, že dokážeme bojovat. Tým má potenciál medaili získat.“
Skutečně jen těžko český florbal lusknutím prstů najde lepšího kouče, byť třeba smutné semifinálové představení proti Finsku nabízelo za stavu 0:3 otázku, jestli měl Kettunen připravený nějaký plán B. Nepůsobilo to tak.
Na druhou stranu celý cyklus působil profesionálně, měl přípravu rozpracovanou do detailů a vygradoval to tím, že se před šampionátem naučil slova české hymny, kterou pak před zápasy zpíval. Chtěl utvrdit týmového ducha. „Nebylo to snadné. Ale když jsem viděl slova v angličtině, jsou podobná ve všech hymnách: jak krásná je ta země, jaké jsou tam hory a jezera,“říkal. Jen jestli ji bude zpívat i dál.
Bylo to konstruktivní období a myslím, že je to na dobré cestě.
Milan Garčar,
reprezentant