Rozhovor: Ondřej Hejma
Žlutý pes letos slaví 40 let a jeho zpěvák Ondřej Hejma dostal od Miloše Zemana vyznamenání. „Přijal jsem ho, je to standard,“říká.
Kapelník Žlutého psa Ondřej Hejma v sobě spojuje intelektuála a rockera. Vystudoval čínštinu, vyjadřuje se k politice, ale hudbě se věnuje pořád. Teď uvažuje o sólovém albu, a aby nevyšel ze cviku, hrál dokonce jako pouliční muzikant v Českém Krumlově. „Hrajeme tam hippie music ze šedesátých let a samozřejmě Modrou v čínštině pro turisty,“vypráví Hejma.
Jak jste se dozvěděl, že vyznamenání od prezidenta dostanete? Mezi složenkami přišel dopis z Hradu?
Jeli jsme po dálnici D1, manželka řídila a mně zazvonil telefon. Já byl nesvůj řešit to po telefonu.
Co kdyby volal nějaký moderátor z rádia a chtěl vás nachytat, že?
Přesně, ale nakonec jsme se nějak navzájem identifikovali. A domluvili si schůzku na Hradě, kde jsme to finálně dohodli.
Prezident to nějak blíž zdůvodňuje, proč dává vyznamenání?
Ne, jde o prosté oznámení, i ceremoniál je bryskní. Dostanete krabičku s medailí a diplom, k tomu zazní pár slov blahopřání. Nic úplně osobního nebo jinak patetického. Ale to setkání, ta atmosféra ve Vladislavském sále má svoje kouzlo.
Měl jste nějaké pochyby, zda vyznamenání přijmout?
Letmo jsem se podíval, jak tyhle věci probíhají v zahraničí. V Anglii Elton John vyznamenání přijal, Paul McCartney taky, Mick Jagger taky, i když kytarista Rolling Stones Keith Richards ho hned sepsul, že to je trapné. Nejlepší byl asi John Lennon, který ho přijal a pak vrátil – na protest, že jeho singl v hitparádách propadl. Ale nikdo to neodmítal z politických důvodů, jako že od jiné královny já bych si to vzal, ale od téhle nikoli.
Na rozdíl od Richardse máte pocit, že vyznamenání se přijímá?
Je to standard a člověk nemusí vysvětlovat, proč se chová standardně. Když už odmítat, tak nedělat skandál a nebrat to osobně.
Jste dvojnásobný volič Miloše Zemana v prezidentské volbě. Proč byste to tedy odmítal, že?
To navíc.
Včera jsem si pustil pár vašich písní a jako první Sametovou. Vždy si u ní vzpomenu na spisovatele Petra Šabacha. S jakými pocity ji dnes hrajete?
Se Šabachem jsme na základce seděli v jedný lavici, on je jedna z inkarnací Satanáše, to on mě přivedl do světa rock’n’rollu. Ta píseň byla retro, už když vznikla (v 80. letech – pozn. red.). V této podobě jsme ji natočili někdy kolem roku 1994. Nedávno jsem zjistil, že klip k Sametové byl z YouTube odstraněn, přestože měl skoro čtyři miliony zhlédnutí. Já z toho snad ještě udělám nějakou kauzu... (Hejma uvažuje, že Google klip odstranil kvůli šňupání kokainu v úvodu, byť nešlo o opravdovou drogu, scéna byla jen zahraná – pozn. red.) Je to zvůle nových digitálních diktátorů. A když už za to neplatí, byl bych rád, kdyby to aspoň necenzurovali.
Neomrzela se vám ta písnička?
Výhoda hitů typu Sametové je v tom, že posluchači s ním mají spojené určité zážitky. Vždycky když zazní na koncertě, tak se úplně promění a jakoby rozzáří. Spousta lidí se mě ptá, jestli mě už neštve to pořád dokola omílat, a já říkám: Ani náhodou! Je to vždy jeden z vrcholů koncertu.
Když máme stoleté výročí republiky – vy jste také udělali coververzi české hymny Kde domov můj. Jak vás to napadlo a schytali jste za to, že jste kacíři?
Já mám tu píseň rád, ale je taková pochmurná. Kde domov můj, už to samo o sobě zní tak žalostně. Tak jsem si říkal: harmonie v pořádku, dáme tomu jiný rytmus. Ale budu sebekritický a přiznám, že to ne úplně vyšlo, jak jsem si představoval. Ta změna tam není funkční. Takže ani to schytávání nebylo nijak velké.
A do třetice, Zůstaň klidná. U té jsem si uvědomil, že jste nejsilnější u neangažovaných písní.
Já také doufám, že jsem těch angažovaných moc nenapsal. Míchat politiku s hudbou je špatně a málokdy to vyjde. I Bob Dylan, zapsaný jako protestní zpěvák, reagoval na světové krize skrze poezii.
Žlutý pes slaví 40 let. Vydáte nějaké The Very, Very Best of?
To všechno už máme za sebou. My jsme chtěli udělat takový pěkný koncert v prosinci, ale bohužel ze zdravotních důvodů v kapele, které naštěstí nejsou zásadní, to teď nejde. Vynahradíme to fanouškům v příštím roce.
Jak se dnes žije rockové hvězdě? V žebříčcích Mezinárodní federace hudebního průmyslu IFPI jsou pořád třeba Tři sestry či Progres 2, takže bigbít asi populární bude.
Žebříček IFPI popisuje prodej cédéček, a to už je absolutní relikt trhu. Někde na iTunes nebo Spotify byste našel asi úplně jiná jména. Pak jsou tu již zmíněné Youtube a Google, ale to jsou piráti v pravém slova smyslu. Ten digitální svět je zkrátka absolutně mimo zákon, bez pravidel. Naše písničky se ale díkybohu pořád hrají, OSA funguje skvěle, takže kdo pár hitů má, nemusí se bát hladu a žízně. A pak jsou tu samozřejmě koncerty.
Vy jste v jednom rozhovoru mluvil o Miloši Zemanovi a moderátor vás z toho zkoušel…
On se mě ptal, jak to, že jsem mu to – coby nevolič Miloše Zemana – v roce 2013 v první prezidentské volbě hodil? V tom je právě pointa. Já jsem Zemana jako sociálního demokrata nikdy nevolil. Já jsem dodnes tradiční volič ODS.
Když to ale nevolič někomu hodí, tak je voličem dotyčného?
Voličem prezidentským. To je trošku něco jiného.
Vy jste říkal, že Zeman byl letos jediný seriózní kandidát a ostatní byli „kluci, co to zkusili“. Jiří Drahoš je snad také seriózní? A naopak slovenský prezident Andrej Kiska je tak trochu „kluk, co to zkusil“.
Kiska? Mně nijak neimponuje. Prostě přišel a zase odešel, a nikdo se kvůli tomu nevěšel (Hejma cituje text písně
Sametová – pozn. red.). Drahoš je sympatický, spolužák mého bratra. Ale zvolil špatnou strategii – hlavně nic neříct. Jeho lidé asi usoudili, že bude lepší být opak Schwarzenberga. Mně je navíc Zeman dnes už i názorově blízký.
V čem?
Skoro ve všem. Mně se na něm líbí, že začal jako fanoušek Evropské unie, jak tam vztyčil tu vlajku, ale dneska už je kritičtější. Líbí se mi, že se nebojí změnit názor a jít proti proudu. Má svůj styl, který je svým způsobem drastický, ale to je Zeman.
Jenže skoro půlka společnosti nemá ráda premiéra a prezidenta, se kterými tu ještě budeme nejméně tři roky. Je společnost rozdělená?
Společnost není rozdělená, to by byla vážná věc. Ona je rozeštvaná a rozhádaná. A nejvíc ji rozeštvávají ti, kteří neuznávají výsledek voleb. Vidím to tady i v Americe. Jasně, že Donald Trump a Miloš Zeman nejsou bez viny. Jsou, jací jsou. Ale to mají všichni srazit kufry a nekandidovat, protože by byl někdo naštvaný?
Není znakem demokracie i to, že lidé mají právo se naštvat?
Je úplně normální a lidské být naštvaný a nadávat, ale pak si zase nemůžeme stěžovat, že je země rozhádaná.
Jak těžké je vystudovat čínštinu?
Sinologie je normální studijní obor a čínština jako jazyk není těžší než jiné. Ale je tam k tomu ještě písmo, které s mluvenou řečí nesouvisí. Učíte se vlastně dva jazyky najednou. Musíte pořád sedět u stolu a malovat si ty znaky. Když máte němčinu, tak vidíte slovo a víte, jak se čte, a najdete si ve slovníku, co znamená. V čínštině to tak není. Hledání v čínském slovníku je dobrodružství, a protože neexistoval česko-čínský slovník, tak jsme používali rusko-čínský.
Byl jste také porotcem soutěže SuperStar a prý na to vzpomínáte rád?
Určitě. Že to někdo bude kritizovat, jsem čekal, ale brzy to všichni pochopili. Mluvil jsem o tom i s Václavem Havlem a Václavem Klausem, mělo to obrovskou sledovanost. A těší mě, že každý rok se najde aspoň deset lidí, kteří umějí slušně zpívat a dají v přímém přenosu píseň, kterou se naučili dva dny předtím. To neumí každý.
Václava Klause jste v jednom rozhovoru nazval Veleknězem. Kým je tedy Miloš Zeman?
Já ho tak nazývám především ve svých knižních pamětech. Ty mají už tři díly, celkem 800 stran. Takže to není jen o mně. Je to i kronika doby. Havel je tam coby Pan Václav, tak se mu říkalo v disentu, Klaus je Velekněz – VK. Zeman je Těžkej Miloš.
Když se vás novináři ptají na záznam v seznamech StB, tak je vždycky odkážete na Reflex z roku 1992, kde jste to vysvětloval. Ale ten už nejde snadno dohledat...
Odkazuji na to, protože mě nebaví se pořád obhajovat. Ten článek na internetu asi fakt není. Takže jsem to napravil tím, že jsem se k tomu příběhu s odstupem dvaceti let, s nadhledem, vhledem a znalostí archivů vrátil v mých knižních pamětech. Mimochodem moje složka v těch komunistických archivech není, je prý zničená. A nakonec je to jako v Americe s tím MeToo. Někdo vás nařkne a vy jste automaticky vinen, protože jste nejspíš pěknej ptáček. Má kniha se jmenuje Fejsbuk, letos vyšla už potřetí a já nemám, co bych k tomu dodal.
Jak se těšíte na Vánoce a co máte rád na tomhle období?
Jak jste pochopil z mých písní, jsem romantik a nostalgik. Vánoce jsou velkým nostalgickým a totálně rodinným svátkem. Je otázka, jak ještě dlouho tahle tradice vydrží. Nechci malovat čerta na zeď, ale tyhle věci by se měly slavit ze všech sil, protože nejdou správným směrem.
Nejde to tím správným směrem?
Rodina se oslabuje a tradice budou mizet s přistěhovalectvím, uvidíte.