Velitel mužů, kteří padli za vlast
Každý voják by se měl připravit i na ty nejhorší eventuality, říká podplukovník Daniel Cekul.
Je to jen několik měsíců, co zahynuli tři čeští vojáci na misi v Afghánistánu vinou sebevražedného útočníka. Štábní praporčíci Patrik Štěpánek, Kamil Beneš a Martin Marcin patřili k 42. mechanizovanému praporu v Táboře.
Krátce nato došlo k incidentu na diskotéce v nedalekém Sezimově Ústí. Patrně při zapíjení padlých kamarádů z jednotky se měl do vojáků navážet jeden z hostů. O tomto konfliktu a o tom, jak je postaráno o pozůstalé rodiny, mluví v rozhovoru pro MF DNES velitel táborského praporu podplukovník Daniel Cekul.
Jak se vaši vojáci vyrovnávají se smrti tří kolegů-kamarádů? Byť je to už několik měsíců, je to pro ně stále živé?
Ano, ta událost je pořád ještě dost čerstvá a každý z příslušníků praporu se s ní vyrovnává po svém. Pro všechny vojáky je to vysoce citlivá záležitost. Na základě vyšetřování je poměrně jasné, že nebylo v tu chvíli v našich silách této tragédii zabránit, a naopak štábní praporčíci Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek i za cenu obětování vlastních životů nedovolili útočníkovi napáchat ještě větší škody na životech a zdraví ostatních příslušníků patroly. Za svou odvahu draze zaplatili, i když postupovali v souladu se všeobecně platnými procedurami a je naší povinností hledat způsoby a taktické postupy, jak toto riziko do budoucna ještě více eliminovat.
Znal jste dobře všechny tři vojáky?
Nedá se říct, že bych je znal tak dobře, jak bych si přál, přece jen u praporu mám zhruba šest set podřízených, ale byli to schopní vojáci, kteří plnili úkoly velmi dobře, byli vysoce kladně hodnoceni i svými přímými nadřízenými.
Nejlépe jsem znal Martina Marcina, který byl velitelem družstva a při kontrolní činnosti jsem měl možnost ho pozorovat přímo při práci. Všichni tři ke službě i k životu přistupovali odpovědně, budou chybět nejen rodinám, ale i nám na jednotkách.
Před pár týdny podle neověřených informací členové vašeho praporu, kteří se vrátili ze zahraniční mise, zapíjeli své padlé kamarády na diskotéce v Sezimově Ústí. Jeden z hostů se do nich začal skrz trojici padlých vojáků navážet. Situace se vyhrotila až v napadení přivolaného policisty jedním z vojáků...
Jelikož pořád probíhá vyšetřování, nezbývá mi nic jiného než počkat na předložení výsledků příslušnými orgány. Jen obecná poznámka, zákony ČR platí pro nás pro všechny, vojáky nevyjímaje.
Máte informace, co nyní vašemu vojákovi po napadení hrozí, respektive v jaké fázi je jeho vyšetřování?
Zatím není jasné, jestli to bude posouzeno jako trestný čin, anebo přestupek, takže opravdu nezbývá nic jiného, než počkat na ukončení šetření.
Ze zjištěných okolností je patrné, že se na nepřiměřené reakci podílel i alkohol a pravděpodobně stres a frustrace ze ztráty kamarádů. Existují nějaké programy na pomoc vojákům, kteří po návratu z mise po psychické stránce strádají?
Vojákům po návratu z mise je nabízena psychologická pomoc. Podstupují první sezení s psychologem ihned po návratu a následně mají plánováno další vyšetření po třech měsících. V případě potřeby mohou vyhledat pomoc okamžitě.
Ostatně vojenského psychologa máme přímo přiděleného k útvaru, navíc s námi spolupracují i další psychologové z Agentury vojenského zdravotnictví. Poskytují vojákům celé spektrum podpůrných psychologických činností, jak v průběhu výcviku, tak při plnění běžných povinností.
Jak smrt vojáků nesou jejich rodiny? Jste s nimi v kontaktu?
S rodinami padlých vojáků jsme v pravidelném kontaktu a nutno říci, že to nesou velice statečně. Mají můj obdiv a úctu.
Pomáháte jim nějak?
Již od té tragické události mají k dispozici naše psychology a tito s nimi spolupracují. Co se týče finanční podpory, tak je tu zákon č. 221 o vojácích z povolání, na jehož základě jsme se snažili poskytnout pozůstalým co nejrychleji veškeré náležitosti. Pomohli jsme i s uplatněním ostatních nároků ve směru ke státním orgánům a významnou podporu poskytl i Vojenský fond solidarity. Bohužel ztrátu jejich nejbližších již žádné hmotné prostředky nenahradí a já bych byl velice rád, kdyby se nad tím všichni kolem nás zamysleli dříve, než vysloví nějaké pochybnosti o působení našich vojáků v zahraničí.
Co je podle vás nejvíce stresujícím faktorem v armádě, případně na zahraniční misi?
Já si myslím, že pro každého je to něco jiného. Záleží na osobnosti vojáka, jeho současné životní situaci, životních zkušeností a podobně, ale mohou to být například odloučení od rodiny, nedostatek volného času anebo spánku, někdy vysoká fyzická zátěž, někdy pobyt v úzkém okruhu lidí.
Všeobecně jsme svědky toho, že nároky na každou profesi se zvyšují a nejinak je tomu i v armádě, a to také přináší určitou formu stresu.
Jak se vůbec dá na zahraniční misi připravit s ohledem na to, že voják může v cizině zemřít?
Nezní to úplně přirozeně, ale každý voják by měl počítat s tím, že při plnění povinností může přijít i o život. Je dobré si již v průběhu přípravy a zejména před odjezdem uvědomit, že nikdo z nás není nesmrtelný, a tudíž udělat taková opatření, aby v případě, že se to stane, nebo dojde k vážnému zranění, bylo co nejlépe postaráno o naše záležitosti. K tomu v rámci přípravy do zahraniční operace probíhá i určité školení.
Byl jste vy sám na zahraniční misi nasazen v bojové operaci?
Ano, byl jsem v Afghánistánu, kde jsem se podílel na výcviku Afghánské národní armády a zúčastňoval jsem se pak spolu s nimi a často i s příslušníky americké armády bojových operací. V malém týmu jsme pracovali zhruba se stovkou místních vojáků a klíčem k úspěchu byly osobní vztahy a vzájemná důvěra.
Právě tady jsem měl možnost poznat lidi, kterým šlo o jiný Afghánistán, než byl předtím, snažili se dosáhnout prosazení alespoň základních hodnot a principů společnosti, které jsou pro nás úplně samozřejmé, ale tam byly nemyslitelné. Kdo to neviděl na vlastní oči, neuvěří, v jakých podmínkách tam lidi musí žít, na druhé straně pak vidíte zápas jedněch o to někam tu zemi posunout, a naproti tomu urputnou snahu druhých zachovat středověk.
Jak konkrétně vypadá taková snaha Afghánců?
Afgánský velitel měl svého spojaře, takového drobného chlápka, který nám na základně často vařil čaj, a když jsme byli venku, tak tahal na zádech radiostanici, která byla pomalu větší než on. V jedné z akcí přišel tento voják o nohu. Po čase, když se vrátil z nemocnice, ptal jsem se, co bude dělat dál, a i když věděl, že nic moc od jejich státu nedostane a z armády bude propuštěn, ani tak nepropadal zoufalství, ale naopak řekl: „Udělal jsem to pro Afghánistán a udělal bych to znovu.“