Smlouva o porobeném národu

Západní velmoci v 19. století přinutily Čínu podepsat smlouvy, které zemi ponížily. Kdysi se na tom podíleli i Britové, kteří teď dostávají podobný „nářez“v dohodě o brexitu.

Když v 19. století podepisovaly západní mocnosti dohody s čchingskou Čínou, byly pro ni tak nevýhodné, že vešly do podvědomí jako nerovné smlouvy. Mimo jiné jí předepisovaly, jaká cla smí uvalovat, darovaly Britům čínské území (Hongkong) či umístily některá území a osoby pod správu zahraničních soudů. Toto stoleté ponížení dovedlo Čínu nejdříve k nacionalismu pod Kuomintangem a poté ke komunismu pod Mao Ce-tungem. Evropská unie nyní předkládá Britům ke schválení moderní nerovnou smlouvu.

Britští občané si v referendu 23. června 2016 odhlasovali vystoupení z EU. Obě kampaně před hlasováním zdůrazňovaly, že vystoupení z EU znamená odchod z jednotného trhu, z celní unie a z jurisdikce Soudního dvora EU (ECJ). Tento závazek potvrdila po referendu také nová premiérka Theresa Mayová. A co z toho nakonec zbylo?

Mamutí 585stránková „rozvodová smlouva“ponechává Británii v jednotném trhu, v celní unii, pod jurisdikcí ECJ, zůstává tak nadřazenost evropského práva nad britským, zavazuje Británii k platbám do unijního rozpočtu, ponechává ji ve společné rybářské politice, fakticky jí znemožňuje vyjednávat smlouvy o volném obchodu. Co je ale na smlouvě nejhorší? Nedává Británii možnost jednostranně vystoupit.

Smlouva je napsána tak, že pokud se Británie s EU nedohodnou na pokračování přechodné smlouvy, spadne Severní Irsko automaticky do režimu unijního protektorátu, kdy pro něj budou platit jiná pravidla než pro zbytek Spojeného království. Je jasné, že to je pro britskou vládu neakceptovatelné, a tak bude raději souhlasit s prodloužením období přechodnosti.

Tato severoirská zarážka (Northern Ireland backstop) je použita jako zbraň, jak donutit Británii akceptovat neustálé prodlužování, které by nemohlo jako trvalá smlouva legálně projít pod čl. 50 Smlouvy o EU, ale muselo by se vyjednat podle čl. 283 Smlouvy o fungování EU. Problém je, že čl. 283 vyžaduje ratifikaci národními parlamenty, takže předstíraná přechodnost se tomuto náročnému ratifikačnímu procesu vyhne, neboť u čl. 50 stačí kvalifikovaná většina v Radě ministrů a schválení Evropským parlamentem.

Rozvodová smlouva je tak ještě horší než současné uspořádání, kdy je Británie členem EU. Jednak v rozvodové smlouvě musí implementovat prakticky kompletní evropskou legislativu, jednak bude i nadále svázána nesmyslným celním sazebníkem, jenž čítá přes 13 tisíc položek a zdražuje evropským spotřebitelům nákupy, ale na druhé straně nebude mít svoje zástupce v unijních institucích a nemůže novou legislativu měnit či vetovat. A jednak nemá mechanismus, jak jednostranně tuto nevýhodnou smlouvu opustit!

Smlouva o EU je jednostranně vypověditelná skrz notoricky známý čl. 50. Rozvodovou smlouvu vypovědět jednostranně nelze. Smlouva dokonce obsahuje ustanovení (zřejmě protiprávní) o tom, že jediným arbitrem sporů musí být arbitrážní panel (který ale ve skutečnosti musí na slovo poslouchat ECJ, tj. soud jedné ze stran – EU), jak je uvedeno v této smlouvě. Zakázáno je řešit jakýkoliv spor u Mezinárodního soudu v Haagu.

EU se tak snaží uvést příští britské vlády do situace, kdy budou čelit dilematu, zda pokračovat v nevýhodném uspořádání, nebo zda vypovědět nevypověditelnou smlouvu, a porušit tak svoje mezinárodní závazky.

Nezbývá než věřit, že britský parlament dostojí historické povinnosti a smlouvu odmítne.

Protože jedním ze základních britských ústavních principů je, že žádný parlament nesmí zavázat jakýkoliv následující parlament k něčemu, co nechce, je tato smlouva zřejmě nelegální, nejen co se týče mezinárodního, ale i britského práva (pokud by byla nějakým nešťastným nedopatřením schválena).

Zajímavostí je, že EU svým jednáním porušuje i vlastní předpisy. Podle čl. 8 Smlouvy o EU: „Unie rozvíjí se zeměmi ve svém sousedství výsadní vztahy s cílem vytvořit prostor prosperity a dobrých sousedských vztahů.“Čl. 21(2)(e) pak kopíruje podobné ustanovení smluv Světové obchodní organizace (WTO) a říká: „Unie usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů ve snaze postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu.“Smlouvy WTO totiž tvrdí, že zónu volného obchodu (třeba EU) nelze provozovat tak, aby byly kladeny překážky světovému obchodu. Uvězněním Británie do celní unie bez možnosti vystoupení jí tato smlouva znemožňuje dělat obchodní politiku a dojednat si smlouvy o volném obchodu třeba s USA či Čínou. A takový přístup zcela jistě není znakem dobrých sousedských vztahů.

Bývalý předseda Soudu Evropského sdružení volného obchodu Carl Baudenbacher k této smlouvě uvedl: „Je absolutně neuvěřitelné, že by se Velká Británie podřídila něčemu takovému.“

Jacob Rees-Mogg, jeden z favoritů na nového premiéra po možném odchodu Theresy Mayové a vůdce rebelských konzervativních poslanců, říká o smlouvě, že z Británie dělá vazalský stát. Jen těžko se s ním dá nesouhlasit. Poslední smlouvy, které dávaly jurisdikci cizím soudům, byly na začátku uvedené smlouvy s Čínou z 19. století.

Je ostudou české vlády, že souhlasila s tak špatnou smlouvou, kterou naším jménem navrhuje EU. Británie není porobený národ, ani neprohrála opiové války. Je to spojenec a spousta z nás má mezi Brity přátele. Česko by mělo trvat na tom, že naším jménem EU navrhne důstojnou smlouvu. Takovou, kterou bude Londýn moci akceptovat. Prozatím nezbývá než věřit, že britský parlament dostojí své historické povinnosti a smlouvu odmítne.