Kdo komu kryje nebo nekryje záda
We’ve got your back and you’ve got our back. Neboli: nejsi sám. Jsem s tebou. Kryju ti záda. Podpořím tě. Budu tě bránit. Jsem tvůj přítel, na kterého se můžeš vždy spolehnout. A podobně jsi ty můj přítel a já vím, že i ty mne nezradíš, v nouzi mne podpoříš.
Toto rčení má pravděpodobně původ v americkém folkloru – v kovbojkách, akčních filmech a TV-show. Vychází ze situace, kdy se dva nebo více „hrdinů“dostane do zapeklité situace, ve které jeden druhého ujišťují o vzájemné podpoře, ať se děje, co se děje. I kdyby šlo o život. Mohla to být pistolnická přestřelka, fyzická konfrontace na ulici či v baru.
Neplatí to ovšem jen v akčním filmu. Tohoto výrazu je možné použít i v jiné, reálné, společensky závažné situaci, jako je přátelství dvou národů, jak to při připomínce 100 let vzájemné spolupráce USA s Českou republikou (původně s Československou republikou) připomněl současný velvyslanec USA Stephen B. King.
V dnešním, nejistém a konfrontačním světě to stojí jistě za vážné zamyšlení. Mne to zaujalo nejen proto, že jsem v USA žil 50 let a že mne toto jednoduché a jasné prohlášení pana velvyslance těší. Já navíc věřím, že to od něj nebyla jen svalnatá fráze, ale že to bylo míněno zcela upřímně.
Zaujalo mne to i proto, že po pěti letech návratu do Česka mě znovu a znovu zaráží a šokuje postoj některých našich volených reprezentantů, především prezidenta Miloše Zemana, kteří se svými slovy a činy odvracejí od USA a přisluhují Rusku. Rusku, které je v poslední době pod vedením Vladimira Putina na cestě ke konfrontaci právě s USA. Rusku, které nám po druhé světové válce na 40 let nadiktovalo nedemokratický, lidské svobody omezující společenský řád, aby nás posléze v roce 1968 vojensky okupovalo. Není třeba to dál rozebírat, kdo i jen občas sleduje světové dění, ví a vidí, že tomu tak bylo a je. Kdo nechce vědět a vidět, vidět a vědět nikdy nebude.
Takže – ekonomicky a vojensky nejmocnější stát světa, USA, nám, malé a ve válečném konfliktu prakticky bezbranné zemičce uprostřed Evropy prostřednictvím svého zástupce připomíná, že ať se stane cokoliv, můžeme se spolehnout na jeho ochranu a podporu. A že počítá s tím, že má i naši podporu. Svoji podporu USA historicky již dvakrát potvrdily, když nám jejich vstup do posléze vítězných světových válek umožnil vrátit se k našemu „českému“životnímu stylu, aniž od nás něco konkrétního očekávaly na oplátku. A že na nás nezanevřely navzdory tomu, že jsme jejich přátelsky podanou ruku po druhé světové válce odmítli. K naší velké škodě, přidávám já.
I po první světové válce jsme rádi přijali masivní americkou materiální pomoc. O tom se samozřejmě v letech vlády komunistické strany nemluvilo. Až letos, při stoletém výročí založení naší republiky a konce první světové války, se to konkrétně a veřejně připomnělo.
V USA zemřel minulý týden 94letý bývalý prezident George H. W. Bush. Prezident-gentleman. Přítel a podporovatel Československa a České republiky. První americký prezident, který navštívil naši zemi.
Podobně byli přáteli České republiky následující prezidenti USA: Bill Clinton, George W. Bush a Barack Obama. Tito nejmocnější muži světa Prahu navštívili, výhledem z Pražského hradu se pokochali, plzeňské pivo pochválili a své přátelství a podporu naší verze demokratického systému řízení země zdůraznili.
Prezident Miloš Zeman to ví, ale chová se, jako by to nevěděl, nechtěl vědět. Proč asi?