Na palandě s igelitkou
Redaktorka iDNES.cz strávila noc v noclehárně mezi bezdomovci
Teplá sprcha, jídlo a postel k přenocování; noclehárny poskytují za několik desítek korun útočiště lidem bez domova. Komfort nečekejte, zato spoustu zajímavých životních příběhů ano. Jak to v noclehárně pro bezdomovce vypadá a jaké typy lidí zde potkáte, jsem poznala na vlastní kůži.
Je krátce po šesté večer, několik stupňů nad nulou. Zvoním u domu v pražském Karlíně. Po výstupu do schodů se dostávám do úzké křivolaké chodby. Přede mnou stojí sedm mužů s batohy a čekají na registraci. Jsou tu zřejmě častými hosty. Každý z nich odevzdá sociální pracovnici 40 korun, většina ještě prohodí vtip, fronta se rychle krátí.
Jelikož se chystám spát v noclehárně poprvé, absolvuji s pracovnicí pohovor. Jak jsem se do své životní situace dostala? Jak dlouho žiji na ulici? Mám nějaké příjmy? Mám se na koho obrátit? To jsou jen některé z otázek, kterými mne zahrnuje.
Ani kapku alkoholu
Období před Vánocemi má kromě možných mrazů i své výhody, vypráví sociální pracovnice. Jelikož firmy pořádají večírky, dávají často zbytky občerstvení do potravinové banky. Nocující v Arcidiecézní charitě Praha si tak například mohou dát k večeři hovězí na houbách nebo kuřecí plátek.
„Na lodi Hermés jsou tolerantnější, ale u nás se pít nesmí,“upozorňuje pracovnice na pravidla noclehárny. Radí mi, abych si hlídala své věci – nejlepší je na nich spát. Po zaplacení 40 korun dostanu čisté povlečení, ručník a jedno z lůžek v ženské části tohoto zařízení.
Vystoupám do prvního patra. Nalevo jsou dveře pro muže. Vydám se doprava a ocitám se v místnosti s kovovou palandou s gumou potaženými matracemi, dvěma plechovými skříňkami, menším stolem a dvěma židlemi. Na pravé straně je malá kuchyňka – jednovařič, lednice, varná konvice a desítky talířů a hrnků. Horní postel je na dnešní noc moje.
Místnost představuje rozcestník mezi záchodem, koupelnou, balkonem a pokojem pro dalších osm žen. Místo mi okamžitě připomene hostel. V kuchyni visí nástěnka. Dozvídám se, kde hledat psychickou
Arcidiecézní charita Praha
Pomáhá lidem, kteří se ocitli v tíživé životní situaci. Poskytuje sociální a zdravotní služby v 10 střediscích v Praze a Středočeském kraji. Jejím zřizovatelem je Arcibiskupství pražské.
Pro lidi bez domova zřídila Charita v Praze Azylový dům sv. Terezy, jehož součástí je i noclehárna, nízkoprahové denní centrum, terénní program a poradna. i materiální pomoc, kde si můžu nechat vyprat prádlo, a že když si nechám zdarma provést testy na turberkulózu, dostanu stravenku v hodnotě 100 korun.
Vítá mě bodrá čtyřicátnice Markéta. Právě si vaří večeři a nadšeně mě představuje ostatním spolunocležnicím – postarší krátkovlasé šedesátnici Hance a přibližně pětatřicetileté Gábině. „Nezapomeň si pořídit zámek na skříňku,“radí mi hned Markéta.
Příběhy Hany i Markéty jsou podobné – mají špatnou zkušenost s muži. „Stačí, když tě vykopne z bytu. A je jedno, jestli ti je sto nebo osmnáct,“vypráví Hanka, zatímco kouříme na balkoně a pozorujeme projíždějící vlaky. Přidává se i Markéta. Potom, co se rozvedla s manželem, odstěhovala se z východních Čech za prací do Prahy. „Nechtěla jsem ho potkávat,“vysvětluje. „A pak se to střídalo – chvíli práce, chvíli na ulici, pořád dokola,“líčí svůj osud.
Obě ženy se znají už mnoho let. V současnosti chodí s dalšími ženami z noclehárny každé ráno zametat ulice. Vstávají proto vždy ve čtyři hodiny. „Když je sníh, tak ještě dřív,“dodává Hanka a radí mi, kde mohu strávit den – v komunitním centru na Florenci. Tam je možné si vyprat, najíst se, ale třeba i navlékat korálky či malovat. „Je to lepší než v tramvaji, je tam teplo a nepotkáš revizora,“usmívá se Hanka.
V kuchyňce mne další spolubydlící Katka ponouká, ať si zajdu dolů pro jídlo. S velkým překvapením se dozvídám, že tato žena, rozhodně nevypadající na svých 38 let, má už tři děti a jedno vnouče. „Máma mi říkala, že si tím zkazím život. A měla pravdu,“říká. První dceru porodila už v osmnácti. Dvě mladší děti žijí u její matky na Moravě a Katka se je snaží vídat aspoň na svátky. „Tenhle rok to ale asi nevyjde, je to prostě moc daleko,“povzdychne si.
Vyruší nás zaklepání na dveře. Po chvilce čekání je otevře rázný, přibližně padesátiletý muž. „Mámo? Máš krém?“zavolá. Z druhé místnosti se zvedne Eva a nezapomene se syna zeptat, zda by si nedal klobásu a jestli se ráno oholil.
Eva je Slovenka, původem z Maďarska. Už několik let je v důchodu, přivydělává si prodejem Nového prostoru. Sní o tom, že se jednou se svými syny přestěhuje do ubytovny. Všichni tři v současnosti bydlí na té samé noclehárně a šetří. „Oni pracují, ale všechno mi musí odevzdat. Já jim pak dávám na jídlo a na co chtějí,“vysvětluje.
A co ji přivedlo do noclehárny? Její synové prý odjeli pracovat do Holandska, k práci dostali i ubytování. Do Prahy přijeli poté, co přišli o všechny věci i peníze. A když začal mladší ze synů pít, Eva se rozhodla na syny dohlédnout a přestěhovala se za nimi z Košic.
Musíme držet při sobě
Z místnosti pro osm žen se ozývají hlasy. V pokoji jsou po obou stranách kovové palandy, mezi nimi plechové skříňky. U postelí dřevěné židle. Oblečení je pověšené všude, kde je to jen trochu možné. „Chlastat v zimě na ulici je šílenství. Alkohol tě zahřeje, a právě proto pak umrzneš,“horlivě vysvětluje rudovlasá postarší žena. Jako jediná tady má zkušenosti se spaním venku v zimě. Vždy však měla spacák. „Nikdy jsem nechlastala, a to jsem na ulici trávila spoustu času,“zdůrazňuje.
Jsem překvapená, jak přátelské jsou všechny obyvatelky noclehárny. Svěřuji se s tímto postřehem Evě. „No ještě abychom nebyly. Musíme si pomáhat a držet při sobě. Když už se k nám svět tak nechová,“odpovídá Eva.
Před desátou hodinou večer většina žen už spí, ráno vstávají brzy. Šplhám na horní lůžko palandy. „Deset hodin! Přijdu za pět minut,“zahlásí do pokoje sociální pracovnice. Za pět minut se vrací. V pokoji je pak až do rána tma.
Postel je překvapivě měkká. Zatímco místností rezonuje chrápání, ležím na igelitce se svými věcmi a snažím se zapomenout vše, co jsem slyšela o štěnicích. Po chvíli ale usínám a budí mě až sociální pracovnice s tím, že je šest ráno. Většina žen už je několik hodin v práci.