Soumrak experimentu Macron

Francouzský prezident Emmanuel Macron nakonec ustoupil tlaku ulice a slíbil žlutým vestám ústupky včetně zvýšení minimální mzdy. Reformátor tak uznal svou prohru. Důvěru střední třídy mu to však nevrátí, protože ta nezapomene, jak ji ekonomicky zmáčkl.

Měl to být velkolepý úspěch. Ukázka toho, že liberální politik dokáže v současné rozkolísané době, kdy v mnoha zemích vystrkují růžky populisté, přesvědčit lidi, že se bez nich obejdou. Prezident Emmanuel Macron měl být prototyp nového šéfa státu 21. století a přivést francouzskou ekonomiku podvázanou socialistickými zákony k rozkvětu. Reformy a neústupnost k odborům zněla hesla jeho hnutí Vpřed, které založil na zelené louce.

Jenže narazil na vlastní limity. Tedy spíše sociální limity své politiky. Opatření, která měla zemi prospět, totiž nejvíc dopadla na střední třídu a chudší vrstvy. Výsledkem byl násilný výbuch nespokojenosti zvaný hnutí žlutých vest. Francouzský prezident, který chtěl zemi „jen řídit, ne vládnout“, jak říkal v kampani, a zůstat vysoko nad šarvátkami v parlamentu, se tak do nich sám namočil.

Možná zůstal příliš dlouho vysoko a odtrhl se od života obyčejných lidí, jak mu vyčítají protestující. Hlavně však při cestě za ekonomickým růstem napáchal kiksy, které mu Francouzi neodpustili. Jeho podpora spadla k osmnácti procentům. Chtěl lidi spojovat a to se mu povedlo, i když jinak, než doufal. Experiment Macron se zkrátka příliš nevydařil. Bez ohledu na to, že si předevčírem francouzský prezident v televizi posypal hlavu popelem, uznal své chyby a slíbil mírné sociální ústupky všem, už mu to nepomůže. Přišel s tím příliš pozdě. Po více než třech týdnech protestů žlutých vest.

Na šanci čeká Le Penová

Všechno spustila ekologická daň na benzin a naftu, která by dále prodražila život už tak sužované střední třídy. Hlavně na venkově a v menších městech. (Ve Francii totiž 70 procent lidí dojíždí do práce.) Každý stát principiálně tuto nejpočetnější vrstvu vysává. Jenže tohle překročilo únosnou míru. V zemi, kterou dusí druhé nejvyšší zdanění v rozvinutém světě, už totiž na konci měsíce někteří jen těžce vycházejí s penězi.

Střední třída přitom na počátku viděla v Macronovi naději. Měl pomoci zachránit státní finance (dluh už se vyšplhal na 97 procent HDP), zprůchodnit pracovní právo a rozpumpovat ekonomiku. Měl podporu i v reformování neefektivních státních drah.

Jenže drahocenný kapitál za rok a půl v úřadu prokoučoval. A jeho nástupce už podobnou šanci v zemi, kde je stávkování národním sportem, nedostane. Žluté vesty daly najevo, že by chtěly výrazně rozšířit sociální stát. Zvýšit minimální mzdu, penze a podpořit střední třídu, která skomírá.

Už jim nestačí drobek zrušené ekologické daně na benzin, chtějí rovnou celou bagetu. Macron, kterého zahnali do kouta, jim na část požadavků kývl. Zvýší se minimální mzda a přilepší i důchodcům a střední třídě. Z reformátora se tak stane obvyklý francouzský otloukánek, který jen ustupuje požadavkům odborů a ulice. Sám teď neví, jak vybalancuje deficit státního rozpočtu na hranici tří procent HDP, který povoluje EU. To jen znejistí trhy a zpomalí ekonomiku, už tak postiženou demonstracemi.

Kde Macron udělal chybu? Bylo jich několik. Zaprvé neuměl reformy pořádně vysvětlit, tedy spíše nedokázal o nich lidi přesvědčit. Muž z velkého byznysu hladové těžko přiměje, aby si kvůli budoucí prosperitě utáhli opasek. Francouzi nepochopili, proč chce snížit daně velkým firmám a bohatým. Že je chce po brexitu přetáhnout z Londýna.

Vlastně je to ani nezajímalo, když se nezaměstnanost pohybuje okolo 9 procent. A prezident si dovolí říct nezaměstnanému zahradníkovi, že kdyby „se podíval přes ulici, najde tam práce dost“. I proto mu teď v ulicích hoří auta a země čelí nejhorším demonstracím od roku 1968. Protestující přitom hlasitě křičí: Macrone, odejdi.

Druhým omylem bylo, že Macron šel za svým bez ohledu na sociální důsledky reforem. Využíval většiny v parlamentu jako parního válce. Snažil se rychle zalepit díry, které zůstaly po jeho předchůdcích. Neuvědomil si však, že se jednotlivé nepříjemnosti sčítají a lidé toho postupně začínají mít dost.

A pak je tu ten nešťastný štědrý sociální systém, který prosadily socialistické vlády a na který se pravice bála sáhnout, aby ji nesmetla vlna demonstrací. Současná vláda ho začala demontovat – snížila daně firmám, usnadnila propouštění zaměstnanců, jenže ekonomika stoupá pomalu. Na rok 2019 se čeká růst 1,6 procenta. Macron prostě nedodal to, co lidé chtěli. A ani nemohl, protože slíbil „zázraky“, které v daném systému nemohl snadno a rychle naplnit.

Hnutí žlutých vest bez jasného vedení, na které se nabalilo pouliční násilí, ho nedonutí k demisi. Do budoucna však ochromí snahy o významnější reformy, protože v Macronově hlavě zůstanou obavy, že se to může stát znovu. Takže sbohem, penzijní reformo, sbohem, reformo dávek v nezaměstnanosti. A sbohem, podporo jeho centristickému hnutí v příštích parlamentních volbách.

Prezident totiž ztratil důvěru střední i nižší třídy. A to představuje největší problém pro zemi, kterou chtěl reformami spasit. Jak republikáni, tak socialisté, kteří se kdysi střídali u moci, zatím nevygenerovali nikoho, kdo by přinášel podobnou naději. A na svou šanci se v pozadí třese šéfka Národní fronty Marine Le Penová. Současný rozvrat by totiž mohl nahnat voliče k jejím populisticky nacionálním tématům, na která Francouzi dosud tolik neslyšeli.

Jediné, co ještě může zachránit Macronův politický život, je bezprecedentní růst, který by lidi odvedl od protestů, jenže v ten už nevěří ani on sám. Na obzoru se spíše vznáší krize. A tak nás asi v příštích prezidentských volbách čeká krach jedné velké naděje.

Macron narazil na sociální limity své reformní politiky, která zasáhla střední třídu.