Ty fandíš Spartě, protože furt vyhrává

Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES

Už hodně dlouho mě nikdo neobvinil, že Spartě fandím proto, že pořád vyhrává. Když mi byly dva dny, fotbalisté Sparty doma porazili Trnavu 4:2. Byl to pěkný start do sezony 1971/72, na jejímž konci se však z titulu radovala Trnava. Sparta byla šestá. Ligový ročník 1974/75 skončil pro Spartu katastrofou, po 30 kolech se krčila na 15. pozici, která znamenala sestup. Rok nato si Letenští vykopali postup zpět do první ligy. Následující konečné výsledky Sparty byly jízdou na pouťové lochnesce, chvíli nahoru, chvíli dolů. Třináctí, čtrnáctí, pátí, desátí, čtvrtí, šestí.

Někdy tou dobou jsem začal Spartě fandit, naše rodina se mezitím paradoxně odstěhovala z Letenské pláně. Na základní škole ve Vršovicích jsem byl ve třídě jediný, kdo stranil Spartě. Všichni ostatní byli posedlí Bohemkou, dokonce i ta nejpěknější spolužačka. Ve dvaaosmdesátém to klokani v lize dotáhli na 3. místo. Nastala sezona 1982/83, která přinesla do Vršovic věčnou slávu. Tým Bohemians prošel až do semifinále Poháru UEFA a především – poprvé vyhrál ligový titul. Zatímco spolužáci žili fotbalovou euforií, ve stínu úspěchu Vršovických nabírala dech moje Sparta.

V lize skončila třetí, nejlépe od roku 1970.

A pak to přišlo, v sezoně 1983/84 vybojovali chlapi z Letné po sedmnácti letech titul. Obhajující Bohemka byla třetí, což mí spolužáci těžce snášeli. Ještě horší to bylo o rok později, kdy klokani skončili v tabulce druzí za Spartou. To už mi začali kamarádi ze třídy vyčítat, že Letenským fandím pouze proto, že vítězí. Nemělo smysl se hádat, krátce po zisku druhého titulu v řadě jsem ukončil základku a odešel na Žižkov na střední školu. Tam to bylo lepší, řada spolužáků hleděla na fotbal objektivní optikou a přála mé Spartě. Vynikal v tom zejména Karásek, se kterým jsme na fotbal občas zašli, a řeknu vám, ten uměl Spartu pěkně prožívat. Na jaře 1986 jsme museli přetrpět druhé místo, když ligu vyhrály Vítkovice. To se to ale trpělo, když se Hrálo. V 28. kole Sparta porazila Inter Bratislava 6:0. Byl jsem tam, velká zábava. Pak hoši z Letné vyhráli 4:1 v Chebu a v posledním kole doma deklasovali Lokomotivu Košice 8:1. Tři zápasy, tři výhry se skóre 18:2 předznamenaly následující tučná léta – mezi roky 1987 a 2001 získala Sparta třináct titulů.

Viděl jsem spoustu zápasů, ve kterých mě Sparta potěšila a na které se proto dobře pamatuje. Třeba sérii v nultém ročníku Ligy mistrů, kdy Sparťané vyřadili Glasgow Rangers, Marseille a dokonce doma porazili Barcelonu. Nezapomenu na střelecká představení Lafaty, jako jeho tři góly v poháru proti Malmö, které však na postup nestačily, protože v odvetě hrála Sparta bídně. I takových zápasů bylo dost, které se nepovedly, ale určitě míň než těch skvělých.

Za mou fanouškovskou „kariéru“vyhrála Sparta dvacet ligových titulů. Jedenáctkrát byla druhá, dvakrát třetí. Za posledních 35 let skončila nejhůř pátá, dvakrát, v roce 1996 a letos na jaře. Na titul ovšem čekáme od roku 2014. A zrovna teď je to doopravdy zlé. Na dříve obávanou Spartu se soupeři těší. Že si zvednou sebevědomí, vylepší bodovou bilanci. Po osmnácti kolech aktuálního ročníku je Sparta pátá, na první Slavii ztrácí 15 bodů. Ale bodová propast není ten největší problém. Průšvih je to, co hráči na hřišti předvádějí. To není obyčejná ostuda. Ze železné Sparty je šrot.

Vznikají nové zákonitosti. Fandíte-li Spartě a sledujete její zápas v sobotu, máte zkaženou celou půlku víkendu. Když vyjde zápas na neděli, máte naštěstí zkažený jen nedělní večer.

Moc bych si přál být zase obviňován, že Spartě fandím proto, že pořád vyhrává. Ale to se, obávám se, hned tak nestane.