Proč na sebe žalujeme v cizině
Kdykoli byl nějaký ideologický či mocenský směr v Česku slabý a nedokázal o své pravdě přesvědčit mocné a zvláště ne lid, doprošoval se pomoci v cizině. Ať už šlo o habsburskou Vídeň, komunistickou Moskvu nebo unijní Brusel.
Dějiny se neustále opakují. Jenže dějiny tvoří lidé, takže asi přesnější by bylo říci, že se opakují lidské ctnosti, ale i chyby a podrazy, které stojí v pozadí událostí. Je zajímavé pak sledovat, jak dokážou dát různí kazatelé korektnosti i velkým hanebnostem nádech něčeho spravedlivého a čistého.
Když vyrazil Jan Hus ve svatém nadšení do Kostnice, aby obhájil svou pravdu, nevěděl o dvou zásadních překážkách. První byl fakt, že koncil vlastně oficiálně nezačal, ale na místě už byly zástupy prelátů, kteří neměli co dělat, a tak se s nadšením vrhli do řešení problému, který si pracovně nazvali „český kacíř“. Protože ve skutečnosti jim nešlo o to, hledat pravdu, ale chtěli potrestat kacíře, jedno zda pravdu má, či nemá.
Druhou okolností, s níž Jan Hus nepočítal, bylo udavačství opozice, v tomto případě jeho bývalého druha Štěpána z Pálče. I když ho o to nikdo nežádal, považoval jaksi za svou křesťanskou povinnost odjet do Kostnice a tam vznést žalobu na Jana Husa. Iniciativně dovezl citáty z jeho kázání a překlady ukázek z jeho spisů. Neboť Husovou vinou bylo to, že byl mezi lidem oblíbenější než Štěpán z Pálče (tedy kromě jiného).
V Kostnici si užíval svou chvilku slávy, kdy stál před shromážděním církevních elit a hovořil o tom, jak je Jan Hus hanebný. Co na tom, že Jan Hus vykládal vše v duchu evangelií? O to přece nešlo, šlo o to, zdiskreditovat ho, pomluvit a zničit. A k tomu se pomoc cizáků výtečně hodila.
Leč Štěpán z Pálče se přepočítal. Za Jana Husa se postavila česká šlechta, která poslala do Kostnice list se stížností, ba co víc, za betlémského kazatele se postavil i prostý lid. A stál za ním i tehdy, kdy už se části české šlechty nehodilo za Jana Husa bojovat. Uznání se udavač Páleč nedočkal, ale tak to v dějinách chodí. Mouřenín splní své poslání a pak už nikoho nezajímá.
Pravdu má vlivnější
Nepřipomíná vám tento příběh něco? Je zbytečné vést polemiku, v čem měl Jan Hus pravdu a v čem se mýlil. Pravda, zvláště pokud jde o ideologii, je příliš mlhavým pojmem a v principu má pravdu ten, kdo je vlivnější a má na své straně více kazatelů. Zamyslet bychom se však měli nad tím, k čemu udavačství Štěpána z Pálče vedlo (jistě, nebyl to jen on, kdo na Husa nasazoval, ale byl tím, kdo se ochotně kauzy chopil). Proč si tehdejší mocenské elity nevyříkaly věc doma? Proč se musely obracet k cizím autoritám a tam jako uličníci citovat vytržená slova z obsáhlých textů Jana Husa.
Odpověď je jasná. Kdykoli byl nějaký ideologický či mocenský směr slabý a nedokázal o své pravdě přesvědčit mocné a zvláště ne lid, pak se doprošoval pomoci v cizině. Neznám případ, kdy by o pomoc cizáků usiloval ten, kdo vládl, vždy ji hledala opozice.
Přiznám se, že jsem jako student žasl, jak se v přemyslovském rodě tenhle princip neustále uplatňoval. Jedna větev rodu se ujala moci a druhá okamžitě utíkala za císařem a žalovala, že český kníže či později král se nechová uctivě k tradicím, nectí zákony a je nebezpečím německému národu. Podle toho, jak byl český panovník aktuálně silný, pak císař ty žalobníčky buď uvěznil, nebo naopak vyslyšel a využil jako klín k tomu, aby mohl zasahovat do českých poměrů. Někdy jim dokonce pomohl na knížecí stolec a pak vždy následovalo období zmatků, protože se spousta lidí z pozadí náhle dožadovala odměny a podílu na moci.
A nejde přece jen o středověk! Kdykoli se některé z nově narozených politických stran v časech rakousko-uherské monarchie nedařilo, utíkali se její představitelé do Vídně, aby tam získali oporu proti těm úspěšnějším. Politické boje uvnitř komunistické strany se za časů Československé socialistické republiky řešily tak, že se chodívalo žalovat do Moskvy. Je jiná doba, a tak se holt chodí žalovat do Bruselu. Ale princip je pořád stejný.
Když se nedaří doma
Pokud se mi nedaří doma, musím najít nějakou vznešeně znějící ideu, v jejímž jménu zvednu jako jediný prapor spravedlnosti, abych pozornost strhl sám na sebe. Protože ono ve skutečnosti nikdy nešlo o křesťanskou víru, o vlastenectví, proletářský internacionalismus či demokracii, ale o sobecké ambice těch, kteří tyhle ideologické teze používají jako štít svého snažení.
Tím pochopitelně netvrdím, že nemá být potrestán ten, kdo si to opravdu zaslouží. Ovšem má být potrestán doma a podle domácích zákonů. Ideologie a boj o moc do něčeho takového rozhodně vstupovat nemají. A cizáci už vůbec ne! Přitom je jedno, zda se pomoci za hranicemi dožadovali a dožadují žalobníčci v kněžských hábitech, rubášce či s dredy na hlavě.
Mnozí politici, umělci, novináři, vědci i lidé z ulice často ve svých úvahách, komentářích či jen prostých řečech skloňují pojem vlastenectví a národní zájmy. Někdy v pozitivním smyslu, někdy v pejorativním, záleží na osobě a často i na tématu. Ale jen málokdo si uvědomuje, že podobné výroky je třeba zasadit do souvislostí a do politické praxe. Základní otázkou je totiž problém, kdo bude v naší zemi ve skutečnosti rozhodovat o našem životě, o politických, morálních a duchovních hodnotách, o tom, jakým způsobem se bude rozvíjet ekonomika, kam budeme odvádět peníze, které vyděláme, a co za své daně dostaneme. Názory na to máme různé a především ty stojí za naším rozhodováním v demokratických volbách. Jistě, demokratický systém má slabiny a úskalí, ale popravdě řečeno, nic lepšího po ruce nemáme.
Omyl většiny
Pokud proběhnou demokratické volby, pak se vždy generují vládní a byrokratické struktury a ty mají právo řídit běh věcí veřejných. I v minulosti se volilo. Sbor předáků země na Žiži dosazoval na starobylý stolec nového knížete, později volil zemský sněm českého krále a ještě později... Nemá cenu tu vše opakovat. Ale určitě stojí za to připomenout, že už od časů Přemyslovců téměř nikdy opozice (tedy ti, kteří se ocitli v menšině a stranou skutečného vlivu) nehodlala rozhodnutí většiny respektovat. Kam se tedy obrátit? No přece za hranice! To je odvěká nemoc naší politiky.
Sami si ani neuvědomujeme, jak se každým takovým krokem dostáváme do područí mocnějších sousedů. Ve středověku jsme se museli bránit vlivu německých císařů, v časech Habsburků jsme se snažili chránit vlastní národní identitu, za fašismu jsme bojovali o faktické přežití, v éře komunismu jsme poklonkovali Moskvě, po roce 1989 hlavně USA a nyní Bruselu.
Od nejstarších časů jsme samozřejmě měli vládce, kteří se vlivu ciziny bránili, často úspěšně. Protože však nejsme velmoc, museli hledat určitou rovnováhu mezi tím, v čem mocnějším sousedům vyhoví, aby něco pro svou zemi získali, a tím, za co je třeba bojovat i prolít krev. Ale těmhle vládcům okopávala kotníky opozice – příslušníci vedlejších větví přemyslovského rodu, později zemské stavy, pak neúspěšné politické strany... A to vlastně přetrvalo až dodneška.
Nemyslím si, že se něco v dalších letech změní. Ale stejně jako kdysi, i dnes bychom měli, když už nedokážeme udavače zastavit, jim alespoň nenaslouchat. Protože jediné čisté řešení je to, které vychází z nás samých.
A pokud si většina z nás něco nepřeje, nebo se jí to nelíbí, pak je neuvěřitelnou hanebností hledat proti většině vlastního národa spojence za hranicemi. Co se doma navaří, to se má doma sníst. A lidé, jako byl Štěpán z Pálče, se nikdy hrdiny nestanou. Naopak, často udělají hrdiny z těch, které chtějí potupit a ponížit. Přes všechny lži, které koncil na Jana Husa nakydal, se stal hrdinou a uznávanou osobností on, nikoli jeho soudci a udavači.