Točíme šedesát filmů ročně. Ale Oscary hledají jeden

O sošku Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film se letos ucházelo 87 filmů. Do devítky semifinalistů český zástupce neprošel.

Vypadá to jako neporazitelná armáda, ale naši neúnavní tvůrci se 86 soupeřům mohou směle postavit. Tedy alespoň početně. Protože jen za končící rok 2018 vstoupilo do našich kin šedesát českých hraných nebo dokumentárních filmů. Jinými slovy, na každý týden v roce u nás připadla nejméně jedna domácí premiéra. Národ musel být pyšný a vděčný, třebaže navenek to tak nevypadá.

Postačí dva příklady z české produkce. Přes hranici půl milionu diváků se dostala jenom romantická komedie o muži v ženském těle Po čem muži touží, zřetelně opsaná od americké Po čem ženy touží.

A nejnovější předpokládaný hit odvozený pro změnu od televizního seriálu, snímek s Miroslavem Donutilem Doktor Martin: Záhada v Beskydech, vytáhl do kin za dva týdny pouze necelých šest tisíc diváků.

Co do počtu vyráběných titulů tedy patříme mezi filmařské velmoci, za chvíli si troufneme i na indický Bollywood, ovšem vlasteneckou pýchu kalí jednak neuznalé tuzemské publikum, jednak lhostejný zbytek světa.

Proč vede Roma

O víkendu se udílely Evropské filmové ceny: zase bez nás, jak jinak. A co se týče zámořského Oscara, naposledy ho v českých barvách vyhrál Kolja za rok 1996. V minulém století, dokonce tisíciletí.

Na druhou stranu by se celé letošní klání Americké filmové akademie v cizojazyčné sekci mohlo klidně vypustit. Důvod se vejde do pouhých čtyř písmen: Roma. Kdo mexický film Alfonsa Cuaróna pojmenovaný podle jedné čtvrti tamní metropole viděl, může se s jistotou vsadit, že zbylých osm děl odejde z pomyslné arény bez boje, s uctivou poklonou, po špičkách, spokojených s čestným razítkem za pomyslnou účast po boku mistra.

Protože Roma, bez ohledu na rozškatulkované soutěžní kategorie, na jazyk, rozpočty, hollywoodské hvězdy (žádné nemá), na zákulisní diplomacii či festivalové pocty, vítězí svou podstatou.

Pak bude směšné, pokud bude kralovat výhradně v chlívečku vyhrazeném milostivě pro „a další“, zatímco v hlavním angloamerickém poli se budou přetahovat komiksové omalovánky o cenu za nejhlasitěji namíchanou střílečku.

Jistě, člověku je líto, že na tak silného soupeře jako Roma narazil zrovna sympatický český snímek Všechno bude, který natočil Olmo Omerzu, navíc režisér Cuarónovu vidění dost blízký. Oba tvůrci vyprávějí o nejprostších, přitom nejdůležitějších věcech a oba k tomu používají důvěrně známou krajinu dětství, humor i poezii.

Vítěz bez fobií

Vyhrát může jen jeden, ale ruku na srdce: o čem vlastně vypovídá kdysi ryze profesní trofej Oscar v období posledních let? Zpravidla hlavně o vlivu momentální společenské objednávky, která velí, aby ceny padaly buď do tábora žen, nebo černošských tvůrců, či aby věnčily pokud možno díla pranýřující sexuální násilí, rasismus, xenofobii, homofobii...

Alfonsa Cuaróna na žádné fobie neužije, musí tedy vyhrávat postaru, dokud zbude na světě alespoň jeden divák z řad akademiků, který rozezná dobrý film od špatného. Cuarón ani netrpí pocitem, že musí rok co rok házet na trh alespoň jednu novinku, jen aby nesešel z očí a z mysli nominačních porot.

A nakonec i fakt, že jeho Roma z produkce Netflixu smí pouze do pár kin, čili většina uživatelů ji uvidí v okleštěné podobě na malé obrazovce, je svým způsobem vítězství. Protože se tak dostane i k lidem, pro něž celý filmový obzor tvoří YouTube.