Od becherovky k davům

Patnáct let biatlonového zázraku v Novém Městě na Moravě. Jak to kdysi všechno začalo?

Tomáš Macek

Markéta Davidová vzpomíná, jak předloni zažila v Novém Městě svůj premiérový Světový pohár: „To bylo obrovský. Vyšla jsem z buňky a uslyšela, jak tam 30 tisíc lidí křičí. Tak jsem hned zase zalezla, protože jsem z toho byla úplně na větvi.“

Tehdy přišlo na sobotní závody dokonce 35 tisíc diváků a za čtyři dny jich bylo celkem 123 500.

Kanadský kouč Matthias Ahrens přirovnal v roce 2016 zdejší Světový pohár k Super Bowlu. Norský ostrostřelec Johannes Thingnes Bö hovořil o nejbláznivějších kulisách své kariéry. A francouzský suverén Martin Fourcade s vážnou tváří sděloval: „Jsem hrdý, že jsem mohl závodit v takové atmosféře.“

I letos, navzdory tomu, že požárníci kvůli bezpečnostním předpisům snížili kapacitu areálu na 28 tisíc diváků denně, očekávají pořadatelé více než 100 tisíc fanoušků. Vítejte ve Vysočina Aréně. Vítejte na největším biatlonovém stadionu světa.

Od zítřka bude počtvrté v historii hostit Světový pohár. Každý z biatlonistů se sem těší. A historky, jak se tento novoměstský biatlonový zázrak rodil, vyvolávají po letech úsměv na rtech.

„Když se do něčeho pustíte s Jurou Hamzou, musíte si zvyknout na někdy až nepředstavitelné šílenosti,“říká Vlastimil Jakeš, dříve trenér žen a nyní ředitel závodů.

Už je tomu 15 let.

Tehdy se firma Jiřího Hamzy, kdysi závodníka v letním biatlonu a později basketbalového manažera, stala marketingovým partnerem areálu běžců na lyžích v Novém Městě. V časech, kdy se sem chodilo na Neumannovou a Bauera. On však v roce 2003 navrhl: „Udělejme tu z toho taky biatlonový areál.“

Nic od vás koupit nechceme

Sami čeští biatlonisté na něj hleděli s nedůvěrou. Při hlasování výboru svazu rozhodl jediný hlas. Po dlouhém váhání zvedl pro Hamzovu vizi ruku předseda svazu Václav Fiřtík. Kdyby to neudělal, zdejší „Velký třesk“by se ani nenastartoval.

V roce 2005 nechali vypracovat vizualizaci budoucího areálu. Při mistrovství světa v Hochfilzenu s ní zašli za šéfem mezinárodní unie IBU Bessebergem. „Tady jednou uspořádáme mistrovství světa,“řekli mu. Reakce? Nulová. „Vůbec to Besseberga nezajímalo. Nejspíš ty plány vyhodil do nejbližšího koše,“vzpomíná Hamza.

Neodradilo je to. V říjnu 2005 položili základní kámen areálu. V následujícím roce, aniž by byl stadion hotov, si usmysleli, že na kongresu IBU v Chanty Mansijsku budou kandidovat na mistrovství světa 2011.

Těsně před odletem je napadlo: „Měli bychom vzít s sebou i nějaké dárky.“Nakoupili tedy bedny s becherovkami a pivem. Před společným odletem delegátů kongresu charterem z Mnichova jim becherovky na letišti rozdávali.

„Připadali jsme si jako pašeráci nebo veksláci, jak jsme je tam roznášeli,“usmívá se Jakeš. „Někteří lidé, třeba kanadská delegátka, nás neznali a ohrazovali se: ‚Ne ne, nic od vás koupit nechceme.‘ Ale během letu jsme se všichni seznámili.“

Pravda, na Sibiři poté přistáli mírně podnapilí pasažéři. Češi navrch uspořádali ještě večírek s plzeňským pivem, načež volební souboj s protikandidátem Chanty Mansijskem prohráli o pouhé čtyři hlasy. Dnes hovoří o šťastné prohře. „Nestihli bychom mistrovství do roku 2011 připravit,“tvrdí Jakeš. Navíc se zjevila noční můra prodělečného šampionátu lyžařů v Liberci 2009. „Takže zaplaťpánbůh, že jsme s kandidaturou na rok 2011 neuspěli. Mohlo by nás to zabít a finančně položit,“říká Hamza.

Právě tehdy nastal i v jejich uvažování zlom. „Po té počáteční divočině jsme začali biatlon dělat profesionálně,“tvrdí Hamza. Byť prozatím v provizorních kulisách.

V areálu ještě nestál moderní dům, kde dnes sídlí zázemí závodů. „Přespávali jsme tu v dřevěném baráčku a kanceláře měli v buňkách. Ale nikdo si nestěžoval,“vypráví Jakeš. Nepohoda je sbližovala.

„Při některých akcích to byl na buňkách také jeden velký mejdan. Snad i proto zůstal náš štáb lidí dodnes z 90 procent stejný,“soudí Hamza. Jen výjezdní schůze v Hamzově hnanickém vinném sklípku si posléze zakázali. „Tam jsme se totiž byli schopní hádat až do rána.“

Proč je ta střelnice výš?

Jistě, dělali i chyby. Třeba v profilu stadionu. „Střelnice se vybudovala o něco výš, než byl zbytek stadionu. Prvních pět diváckých řad jsme museli rušit, protože z nich nebylo vidět,“říká Jakeš. Památný byl též slavnostní večer po světovém šampionátu v letním biatlonu 2011. „Na Medlově kousek odsud jsme měli zamluvené prostory pro 500 lidí, ale provozní restaurace popletl data. Dorazili jsme tam, jenže všude u stolů seděli normální hosté. Pak jsme jim odnášeli talíře, aby už odešli. To byl trapas,“prozrazuje Hamza.

Všechny tyto akce byly pro ně generálkami na vstup na hlavní scénu při mistrovství světa 2013.

Během IBU Cupu 2011 se zde „proslavila“i do té doby nepříliš známá Gabriela Soukalová. Před startem zjistila, že si nenalepila startovní čísla na stehna. Proto vyběhla na trať s 25sekundovým zpožděním.

„Potom jsem se už nebyla schopná soustředit,“říkala. Při druhé položce zamířila na špatný stav a po zmatené manipulaci se zbraní jí v ní zůstal zásobník. Za což byla ze závodu diskvalifikována.

O rok později začal se Soukalovou, Moravcem a dalšími reprezentanty rovněž velký výsledkový boom českého biatlonu. Vysočina Aréna se v průběhu jejich závodů proměnila v hučící úl.

„Někdy chyběly i peníze na mzdy pro naše lidi,“vrací se do učednických let Hamza. „Nikdo nám neřekl: Tady máte miliardu a dělejte si s ní, co chcete.“V rámci úsporných opatření dokončovali spoustu staveb na poslední chvíli.

Ale obstáli.

Ze „zdravého jádra“, které se sešlo na počátku této cesty, je opustil pouze Václav Fiřtík. V roce 2014 v 56 letech náhle zemřel.

Ještě předtím se někdejšímu šéfovi svazu splnil sen.

Viděl strhující mistrovství světa v Novém Městě. A viděl i pět biatlonových medailí na hrách v Soči.

Chtělo to blázna s vizí

Když Vysočina Aréna hostila Světový pohár poprvé, pořádali jej za 38 milionů korun. Nyní stojí 63 milionů. Požadavky mezinárodní federace i ceny narůstají. Hamza mezitím, co o začátcích vypráví, vyřizuje faktury. Jakeš má na stole v kanceláři krabičku s müsli, aby v tom všem frmolu aspoň něco jedl.

„Až bude po všem, budu tak čtrnáct dní mrtvý,“vykládá.

Přesto se do toho chtějí pouštět zas a znovu, myslí si na mistrovství světa 2024.

„Tehdy, na začátku, by nikoho nenapadlo, že dojdeme až takhle daleko,“prohodí Hamza u kotle tribun.

„Jo, chtělo to blázna s vizí,“složí mu kompliment Jakeš.