Kněz: Vítám na půlnoční i nevěřící

Kněz František Sedláček na půlnoční nekárá lidi, že nechodí přes rok do kostela. Tvrdí, že tam přijdou na návštěvu – a návštěvě nemůžete vyčinit, že přišla.

MF DNES - - Přední Strana - Martina Malá redaktorka MF DNES

Jako kněz slouží František Sedláček už 43 let. V poutním kostele Narození Panny Marie v místní zlínské části Štípa ho čekají čtrnácté Vánoce. „Za tu dobu si všímám, jak se proměňuje dětská radost. Děti se už neumějí tolik radovat jako dříve. Očekávají mnoho drahých dárků. Když je nedostanou, jsou z toho naštvané,“říká sedmašedesátiletý římskokatolický farář.

Na Štědrý večer máte tři půlnoční mše, ale žádná není o půlnoci. Jak je to možné?

Už ve 20 hodin mám bohoslužbu v sousední vesnici, tam je to spíše takové občanské setkání. Hodinu nato odsloužím půlnoční v další vesnici a ve 23 hodin máme mši v našem poutním kostele ve Štípě. Máme tady tradici půlnočního vytrubování. Mše trvá hodinu, takže o půlnoci, když jdou lidé z kostela, trubači před kostelem nebo na jeho balkoně vytrubují koledy. Je to moc hezké. Lidé stojí, poslouchají, zpívají si. V jiných farnostech nebývají půlnoční přesně ve 24 hodin často z personálních důvodů. Kněžích je málo a musí odsloužit několik mší, takže je logické, že ne všude může být půlnoční přesně o půlnoci.

Na půlnoční přijde i spousta lidí, kteří do kostela přes rok nechodí. Je těžké vymyslet kázání tak, abyste oslovil věřící i tyto velmi sváteční návštěvníky kostela?

Je to vždycky velký úkol. Kázání zatím promyšlené nemám. Ještě je přede mnou čtvrtá neděle adventní, půlnoční bude až potom. Zatím ani nemám žádný nápad nebo myšlenku, kterou bych při půlnočním kázání využil. Je to teď přece jen hektičtější. Je advent, každé úterý ráno máme s dětmi roráty (liturgické zpěvy), daleko více věřících chce před Vánocemi přijít ke zpovědi než běžně. Zpovídám i v okolních farnostech nebo v domovech důchodců. Ale to vše k tomu patří. Jsem rád, že si lidé najdou čas a ke zpovědi přijdou, stejně jako potom na mše během vánočních svátků.

Nevěřící lidé si často po půlnoční mši stěžují, že jim farář v podstatě vynadal, že do kostela nechodí přes rok. Také lidi káráte?

Ne, to by mě nenapadlo. Oni ke mně přijdou do kostela na návštěvu, tak je musím pěkně přivítat. Představte si, že k vám domů přijde návštěva. Také jí vyčiníte, že chodí málo nebo proč vůbec přišla? Já mám zkušenost, že když je člověk přivítaný, tak pak také poslouchá, co se při mši čte a co kněz říká v kázání. Je tomu více otevřen, a nikdy nevíte, jak se to může zúročit.

Proč na Vánoce chodí do kostela daleko více lidí než na Velikonoce, které jsou pro křesťany důležitější?

O Velikonocích si připomínáme, že Kristus vstal z mrtvých, což je základní článek víry, ale lidem jsou prostě Vánoce bližší. Jsou takové líbivější a pohádkovější. Lidé se jdou podívat na betlém, na Ježíška v jesličkách. Vycházíme jim v tom vstříc. Náš kostel je otevřen přes vánoční svátky, farníci v něm mají služby, aby na návštěvníky dohlíželi, často je tu lidí jako na tržišti. Ale musím říci, že jen zcela výjimečně je potřeba někoho usměrnit, že by byl třeba hlučný. Zastavuje se tady také spousta lidí i proto, že náš kostel je kousek od zoologické zahrady Lešná.

Hraje roli, že váš kostel je poutní?

Určitě ano. Po staletí sem chodily maminky děkovat za své děti. A není jediná maminka, která by neděkovala za své dítě, ať je věřící, nebo není. Už od 14. století je tady soška Panny Marie, která se podle legendy objevila na stromě. Lidé ji uctívali. Hledali pro ni nějaké posvátné místo. Od roku 1400 už tu byl kostel. Ten se proslavil tím, že si v něm Albrecht z Valdštejna v roce 1609 vzal svou první ženu Lukrécii Nekšovnou z Landeka.

Ptají se vás návštěvníci vašeho kostela i na valdštejnskou historii?

Ano, velmi často. Lukrécie byla bohatá nevěsta, ale zemřela brzy po svatbě. Jejím přáním bylo, aby pro sošku Panny Marie a také pro ni samu postavil Albrecht důstojný příbytek. Takže na jejím panství na nedalekém Lukově byla v roce 1617 sepsána zakládající listina kláštera a kostela. Valdštejn si to mohl dovolit, zdědil 46 vesnic a čtyři města. Jenže do toho přišla třicetiletá válka, odešel a stavěl v Čechách. Mimochodem málokdo ví, že dnešní věznice Valdice, která byla dříve také kartuziánským klášterem, je postavena podle štípských plánů.

Vraťme se k Vánocům. Co podle vás o Vánocích hledají v kostele lidé, kteří do něj přes rok nechodí?

To je zajímavá otázka, kterou si často kladu. Každý si asi jednou začas uvědomí, že je potřeba se ztišit. Lidé přijdou, protože hledají ticho, klid, pokoj. Kdybychom jim řekli, že hledají Boha, asi by se tomu divili, zřejmě i nesouhlasili. Ale přece hledají-li pokoj, hledají Boha. On je pokoj.

Jak vypadá Štědrý večer u vás?

Já mám velké štěstí, že je tady u kostela klášter, ve kterém jsou nyní tři řádové sestry. Takže štědrou večeři máme u nich v klášteře. Máme i klasického kapra, ale také každá sestra připraví to, co je typické pro zemi, z níž pochází. Takže třeba jedna řeholnice ze Slovenska připravila pupáky – buchty spařené mlékem. Máme také jeden moc pěkný polský zvyk, protože tady byly a jsou sestry z Polska. Po společné modlitbě každý drží oplatek. Jde za svým spolustolovníkem, popřeje mu a on si odlomí kus toho oplatku. A samozřejmě i opačně. Smysl je ten, že s kým se podělím o chleba, s tím nemůžu žít v nepřátelství.

Dáváte si s řádovými sestrami také dárky?

Ano. Ještě před dárky se pomodlíme večerní chvály, máme společnou večeři, přečteme si patřičný úryvek z Písma svatého, zazpíváme, pobesedujeme. Snažím se sestrám dát něco, čím bych je potěšil a povzbudil, většinou nějakou knihu. Ony jsou praktičtější, takže dostávám třeba oblečení nebo něco k jídlu. Dárek opravdu stačí drobný, důležité je za ním vidět člověka, který mě obdaroval. Je to projev lásky. Když mám někoho rád, rád ho obdaruji. Stejně jako nás obdaroval Bůh tím, že nám dal Ježíše Krista.

Utkvěl vám v paměti nějaký Štědrý den z minulosti?

Když jsem byl jako mladý kněz v moravském pohraničí, žili tam dva Němci – bratr a sestra – kteří nebyli odsunuti. Neměli tam moc přátel nebo známých, i když to bylo už dlouho po odsunu. Žili velice skromně, uměli se radovat z maličkostí. Byla to velmi nesourodá dvojice. Pán byl vzdělaný, zatímco jeho sestra neuměla ani číst. Já jsem je tehdy pozval ke štědrovečernímu stolu. Takovou radost, jakou oni měli, jsem ještě neviděl. Nemohli uvěřit, že zrovna je dva někdo pozval ke stolu, a ještě k tomu pan farář. Ani jsme si tehdy nedávali žádné dárky, pro ně byl dárek, že mohli u někoho posedět.

Máte nějakou tradici, kterou dodržujete, ať už sám, či s farníky?

Máme jich hned několik. Na první adventní neděli máme setkání, kdy děti pletou věnce. Dospělí k tomu připraví nějaké občerstvení a máme to zařízené tak, že pak obsluhují děti rodiče, což je moc hezké. Před Štědrým dnem se s farníky sejdeme k výzdobě kostela. To musím mít vždy připravenou dobrou slivovičku. Mezi svátky pak s dětmi a mládeží obcházíme staré a nemocné lidi, kteří nemohou do kostela přijít. Letos pro ně děti vyrobily malé betlémky a přáníčko. Když jsem s mladými byl v létě v Římě, tito starší farníci jim na cestu přispěli a oni se jim teď chtějí revanšovat.

Jaké byly Vánoce vašeho dětství na Slovácku?

To se vůbec nedá srovnat s dnešní dobou. Pocházím z věřící rodiny, bylo nás pět sourozenců. Rodiče měli hospodářství. Žili jsme velmi skromně. Když jsme pod stromečkem našli pomeranč nebo ponožky, to bylo radosti. Bylo to pro nás nejvíc, co jsme mohli dostat. Děti už se nedovedou tolik radovat jako dříve.

Kazí vám něco radost z Vánoc?

Spíš se zamýšlím nad tím, jak různě je lidé prožívají a jak se někteří zbytečně ochuzují. Teď máme advent, což je doba očekávání Ježíšova narození. Člověk musí umět čekat, to se ale dnes moc nevidí. Jestliže se koledy hrají už v půlce října, tak to se z toho dělá jen konzumní záležitost.

O to těšení lidi možná ochuzují supermarkety. Ale o co se ochuzují lidé sami?

Přece o setkání s Kristem. Kdo se setkává s Kristem, setkává se s pokojem a radostí. V kostele se zpívá „sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. A my přece chceme mít pokoj a dobrou vůli. Nejen na Vánoce.

Foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.