V divadle je někdy víc platný topič než ředitel
I na malém městě může být kultura součástí každodennosti, zdůrazňuje Vladimír Drápal, který léta utvářel divadelní život v Lounech.
Když v roce 2002 Vladimír „Lábus“Drápal vyhrál výběrové řízení do nově vznikajícího Vrchlického divadla v Lounech, čelil kritickým hlasům, že městskou kulturní instituci povede mánička a feťák. Třináct let po sametové revoluci některé jedince stále dráždily jeho dlouhé vlasy, spolupráce s nezávislými kapelami a názory vymykající se maloměšťáckému pohledu na osobu ředitele takové instituce. Dlouhých vlasů se nezbavil a zůstal „máničkovsky“svůj a i díky tomu se mu podařilo vybudovat z lounského divadla na kulturní scéně respektovanou organizaci. Stál u zrodu Galerie města Loun, která je v suterénu divadla, a k tomu řídí kulturní dům Zastávka. Za několik dní skončí, předá pomyslné klíče svému nástupci. „Odcházím dobrovolně, po zralé úvaze, neprásknul jsem naštvaně dveřmi. V divadle mě budete potkávat i nadále,“říká.
Podařilo se vám vybudovat respektovanou kulturní organizaci prakticky od nuly. Nebude vám ředitelování chybět?
Uvidíme, jaké to bude, být „na volné noze“. V kultuře určitě nějakým způsobem zůstanu, za tu dobu přece jen vznikla řada kontaktů i přátelských vazeb, které by bylo asi škoda přerušit. Navíc tím, že odcházím dobrovolně, po zralé úvaze a z vlastní vůle, je spousta věcí jednodušších, než kdybych za sebou prásknul dveřmi a trucoval. Připravil jsem program v podstatě do konce této sezony, výstavy v GAML jsou naplánovány až do konce roku 2019. Navíc divadlo zcela neopouštím. S mým nástupcem Jakubem Bieleckým jsme se dohodli na určité formě spolupráce. Rád bych mu pomohl sestavit abonentní řady pro sezonu 2019/20, přece jen už vím, co se sem hodí víc a co méně a co vůbec.
Jak bude spolupráce vypadat konkrétně?
Dočasně zůstávám na pozici dramaturga a kurátora galerie. Kroky, které jsme spolu zatím konzultovali, nám vyhovují oběma. Ale až čas ukáže, nakolik a jak dlouho bude těchto mých služeb třeba. Těším se, že si budu moci vychutnávat představení jako „jeden z vás“, bez té věčné nervozity, jestli se něco nestane a jak to dopadne. Budu mít víc času jednotlivá představení zhlédnout a v klidu si rozmyslet, co s tím a kam třeba zase dál. Vlastně se vracím do situace před 15 lety, kdy jsem s tímto předsevzetím šel do výběrového řízení. Akorát jsem teď o 15 let starší. Chtěl jsem říci moudřejší, ale člověk by neměl lhát. (smích)
Jakub Bielecki přichází z manažerského postu v mediálním domě. S vedením městské příspěvkové kulturní organizace nemá zkušenosti. Co byste mu poradil?
Jak říkají politici, nebudu mu nic vzkazovat přes média. (smích) Ale pana Bieleckého znám a jsem rád, že po mně přichází právě on, protože máme na řadu věcí podobný pohled. Vlastně mě ale napadá, že bych mu mohl poradit, aby práci v divadle bral jako službu, aby zachovával vůči návštěvníkům jakousi pokoru a nechtěl být tou nejdůležitější osobou v baráku. On je v zimě začasté důležitější kotelník než ředitel. Asi by měl umět lépe přerozdělit zodpovědnost na další lidi. Asi by měl najít odvahu změnit věci, které je změnit potřeba. Asi by měl být vstřícnější k „lehčím“žánrům. Asi by měl „omladit“kádr. Já vím, příliš toho „asi“. Ale já odcházím mimo jiné i proto, že už jsem nevěděl, co divadlu přinést nového, jiného, lepšího.
Vraťme se v čase. Do vedení divadla jste nastoupil v roce 2002, ještě v době, kdy finišovala kompletní rekonstrukce budovy. Než se k ní město rozhodlo, objevovaly se i názory, že by se divadlo mělo zbourat a místo něho postavit třeba parkoviště. S jakými pocity jste se tehdy do výběrového řízení přihlásil?
Hlavně mě vůbec nenapadlo, že bych mohl vyhrát. Tehdy jsem měl rockový klub, v kultuře jaksi „podnikal“a přišlo mi, že je vhodný čas na změnu. Divadlo mě lákalo tím, že bych mohl dělat kulturu s větším přesahem a dosahem, než je jen rocková hudba. Tím, že jsem nastupoval do úplně nové instituce, neměl jsem ruce svázané nějakou tradicí, byla to taková „sázka do loterie“, nevědělo se, jak to všechno dopadne. Ale dalo by se říci, že tehdy všichni drželi palce, aby to klaplo, přece jen to byla největší porevoluční investice města. Jen mě dodnes irituje, když někdo říká, že se nám začínalo dobře, že byl tzv. hlad po divadle. Věřím, že tehdy možná ano, ale po 15 letech v podstatě nadprůměrné návštěvnosti musím skromně podotknout, že jsme lidem zřejmě dokázali, že divadlo a kultura má nějakou váhu. Ne tedy nějaká „zbytnost“, jak často uvažují politici, ale přirozená součást lounské každodennosti. A o to mi vlastně vždycky šlo, zbavit kulturu toho nánosu exkluzivity a elitářství, rozprostřít ji mezi co nejvíce lidí. Je známo, že když jsou šťastní lidé kolem tebe, jsi také šťastný. A umění k tomu může být jednou z cest.
Na co jste nejvíc hrdý?
Doufám, že jsem nezklamal lidi, kteří mě do této funkce, a to navzdory mnoha „protestním hlasům“, jmenovali. Že návštěvníci přijali důvěru v program, který jsem jim „servíroval“. A samozřejmě jsem hrdý na to, že z divadla, ale i z ostatních provozů se staly renomované kulturní domy s dobrou pověstí a pěknou návštěvností, což se ne vždy podaří spojit a nejednou jedno vylučuje druhé.
Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí ve vedení divadla skončit?
Znáte to přísloví o žábě, kterou když hodíte do vroucí vody, vyskočí, ale když budete v hrnci vodu pomalu ohřívat, uvaří se? Tak nějak takhle podobně to bylo se mnou. Práce pořád přibývalo – nejdřív bylo divadlo, v roce 2010 Galerie města Loun, v roce 2014 kulturní dům Zastávka. Najednou jsem si uvědomil, že jsem v práci v podstatě každý den, každý večer včetně víkendů a můj vlastní život mi tak nějak protéká mezi prsty. S rozšířením provozů logicky také přišla větší zodpovědnost, větší potřeba zaměstnanců a lidi ochotné dělat po večerech a o víkendech je čím dál složitější sehnat. Nehledě na to, jak nízko jsou v kultuře nastaveny platy. A těch pár zaměstnanců, kteří na to ve své dobrotě přistoupili, bylo v práci od rána do noci. Naštěstí musím uznat, že to všechno zvládli se ctí, nebýt jejich osobního nasazení, celá řada akcí by se vůbec nemusela uskutečnit anebo bych odešel už daleko dřív. Do toho se objevily nějaké zdravotní komplikace, v podstatě z přepracování, z vyčerpání. A národ, vystrašený z migrantů, si do vedení zvolí gaunera a estébáka – a pro mě osobně StB není jen nějakou chimérou z Parlamentních listů – a šíleného starce prezidentem; to přece jen vyžaduje jinou „štábní kulturu“, než kterou nabízím a preferuji já. Takže jsem to podtrhl, sečetl a vyšlo mi, že je načase odejít, že už nemám moc co nabídnout, a setrvávat jen z pohodlnosti nebo ze strachu, co bude dál, to nebyl nikdy můj styl. Jedním z největších umění je umění odejít včas a to se mi, myslím, podařilo tak akorát.
Poté, co jste svůj odchod oznámil, zvedla se velká vlna podpory, čekal jste takovou reakci?
Abych řekl pravdu, nečekal. Češi mají tu vzácnou vlastnost, že jsou nejvíc slyšet ty kritické hlasy, že umí ve všem „poradit“, dříve od piva, dnes od Facebooku. Takže sice návštěvnost byla dobrá, občas někdo utrousil, že tohle představení ušlo, všechny zajímaly hlavně finanční výsledky a růst růstu růstu, kterým se jednou sami zadávíme. I když na druhou stranu musím prohlásit, že ze strany radnice vůči mně vždy panovala důvěra a tolerance pro mou jinakost, není mnoho takových ředitelů, kteří nepodají popelníček hlavě státu. Ovšem ta nadstavba, kterou divadlo, potažmo kultura poskytuje, byla jaksi neviditelná a zpětná vazba byla minimální. I když to se nedávno změnilo tím, že na radnici vznikl nový odbor školství, kultury a sportu. Už jen to, že Louny se bez něj obešly dvě desítky let, o něčem svědčí. Ovšem podpora a snad mohu říci i vděčnost lidí, která následovala po oznámení mého odchodu, mě zaskočila, nesmírně potěšila a všechno „vynahradila“.
Kolik divadelních představení, koncertů, výstav a dalších akcí se za vašeho působení uskutečnilo?
Vedeme si přesnou statistiku, celkově to bylo přes 3 000 představení, koncertů, výstav, besed, pohádek, plesů a dalších akcí, které navštívilo přes půl milionu lidí. Na to, že Louny mají 18 tisíc obyvatel, je to za 15 let více než slušné číslo.
Jak moc je publikum na malém městě náročné? Co mají diváci rádi a co by „nedali?“
Tak samozřejmě se preferují komedie. Mám pocit, že tíhu, která na nás z různých důvodů doléhá, je potřeba odlehčit. Ale doufám, že právě nový ředitel najde nové cesty anebo více otevře divadlo lidem, kteří sem třeba nechodili tak často. Já jsem byl schopný propojit jakousi alternativu s komercí, aniž by to jednu či druhou stranu uráželo. On třeba najde svůj vlastní recept. Vlastně je jen o dva roky starší, než když jsem nastupoval do divadla já, takže energii, odvahu riskovat i sílu obhájit svůj koncept by měl mít.
Práce ředitele divadla, který měl na starosti v podstatě tři kulturní organizace (divadelní scénu, Galerii města Loun a kulturní dům Zastávka), vám zabírala spoustu času. Od 1. ledna budete mít více volna. Už víte, co budete dělat?
Leden a únor budu, kupodivu, opět trávit v divadle, abych zasvětil nového ředitele do tajů provozu divadelního domu. Snad pak budu mít čas věnovat se víc svým koníčkům. Strašně moc se těším, až si udělám čaj, sednu do křesla a třeba celou noc si budu číst. Mě docela baví ponocovat, to se všechno zklidní, ztichne, čas se zastaví a člověk se může nechat unášet do jiných světů. Před rokem se mi narodil vnuk, vždycky jsem se divil, jak jsou z vnoučat všichni zblázněný, ale nikdy neříkej nikdy, já jsem z toho malého kluka úplně na větvi. Dám si do pořádku archiv a osobní věci, třeba kolena a cholesterol. Napíšu knihu. Nebo dvě. To je na téhle době krásné, že jsou všechny možnosti otevřené.
Kultuře jste zasvětil celý život. V čem je pro vás důležitá?
Umožňuje mi prožít život nějak lépe, v radosti, v okouzlení, nutí mě přemýšlet o věcech, které by mě třeba míjely, otevírá další možnosti a další vesmíry. Divadlo odjakživa vypovídalo různě o podstatě člověka, a to se nezměnilo. Člověk je v podstatě nenapravitelně stejný. Ale divadlo nabízí paralely s běžným životem, a je tedy jeho prostřednictvím také možnost se na věci podívat z jiného úhlu pohledu a změnit se. A žít pak třeba život lepší.