Rozhovor: Česká krajina se hroutí
„Stát si nedokáže prosadit regulaci zemědělského ani lesnického sektoru. Situaci mají v rukou především velkozemědělci,“říká hydrobiolog Jindřich Duras.
Křešení problému s velkým suchem v Česku je nutná zásadní a komplexní změna dosavadního přístupu lidí ke krajině. Tvrdí to renomovaný plzeňský hydrobiolog Jindřich Duras. Hospodaření se zemským povrchem má podle něho zásadní roli. „Chování člověka v krajině je důležité a hlavně s tím můžeme něco dělat teď hned, u nás,“říká. Upozorňuje, že v Česku se spousta peněz utrácí při reakcích na důsledky sucha, aniž by se odstraňovaly jeho příčiny.
Po mimořádně horkém a suchém létu přišel suchý podzim. Jak vnímáte situaci kolem prohlubujícího se nedostatku vody?
Je to vážné. Vždycky v minulosti existovala období sucha. Pak zase nějaký čas pršelo a všichni byli spokojení. Dnes je nejen vody málo, ale tento nepříznivý stav se bude jen velmi těžko napravovat. A možná, že už v některých oblastech hojnost vody ani nezažijeme.
V čem vidíte kromě nedostatku srážek hlavní příčinu?
Tou naprosto zásadní příčinou je, že v krajině strašně špatně hospodaříme. Důsledkem je, že když teď nutně potřebujeme podzemní vody doplnit, moc to nepůjde.
Nestačilo by, že napadne hodně sněhu nebo bude víc pršet?
To nás nezachrání. Neumíme totiž vodu v krajině účinně zadržet. Problém krajiny je především ve stavu většiny zemědělské půdy v Česku. Výrazně se zhoršila schopnost půdy zadržet vodu. Většinou se jedná o ztrátu desítek litrů na každý metr čtvereční, v našich nejúrodnějších oblastech je to ale i 200 až 300 litrů! Po přepočtu na stohektarový lán pochopíte, o jak obrovské množství vody jsme v krajině přišli. Problém je, že jsme přišli o vodu, kterou nijak nahradit nelze. Ani přehradami. Pokud tohle nenapravíme, tak už nám tady sucho zůstane.
Takže problém je, že mnoho vody z krajiny bez užitku mizí?
Je to horší. Nezadržená voda s sebou vezme nejúrodnější část půdy a spolu s dalším materiálem se to vše usadí v rybnících či přehradách. A těžba bahna je pak velmi drahá. Navíc lány s půdou, která nedokáže dobře zasakovat vodu, jsou velkým rizikem při vzniku povodní.
Existuje tedy nějaká možnost, jak současný vývoj změnit?
Je třeba zásadně ovlivnit dva faktory. Prvním je podpora opatření k lepšímu zasakování vody do půdy a druhým je větší ozelenění krajiny. Aby se voda mohla dostat do půdy, musíme ji v krajině chvíli zdržet. K tomu slouží například průlehy či zasakovací příkopy. Klíčem k udržení vody v krajině je rozdělení velkých zemědělských pozemků na menší. Tady přitom stohektarový lán není nic zvláštního. Podporu dělení obrovských lánů ale v poslední době v koncepci ministerstva zemědělství ani ministerstva životního prostředí nevidím. Nikdo z ministrů se o tom ani nezmiňuje. Dotační politika stále přeje průmyslovému zemědělství, kudy ale cesta ke zdravé krajině a k lepšímu vodnímu režimu nevede. To samozřejmě všichni vědí.
Máte proto pocit, že chybí vůle státu problém řešit?
Myslím, že stát je v tomto ohledu velmi slabý a situaci mají pevně v rukou především velkozemědělci. Stát si nedokáže prosadit regulaci zemědělského ani lesnického sektoru. Jinak si totiž není možné vysvětlit, že odborné státní ústavy už mnoho let jasně říkají, co je třeba dělat, ale stát jako by jejich doporučení neslyšel. O nevhodné skladbě lesů a nutnosti rozdělit lány orné půdy se dobře ví minimálně 40 let! To by třeba v Izraeli, kterým se dnes všichni zaklínají, nebylo vůbec myslitelné. Prostě když si stát objedná u svých výzkumných ústavů nějakou studii, tak se pak jejími výsledky řídí. A to je právě to kouzlo, proč mají v Izraeli proti nám tak vyspělé hospodaření s vodou. Situaci řeší, zatímco u nás si na řešení stále z větší části pouze hrajeme.
Stát ale dopady sucha kompenzuje dotacemi.
Ano, dotace jsou dnes páteří všeho. Já si ale myslím, že postup jejich přidělování by měl být mnohem přísnější. Současný stav je výsledkem desítek let špatného hospodaření. Nárok na dotace by asi logicky měl mít hlavně ten, kdo hospodaří dobře. Tedy ten, kdo už rozdělil pozemky a provedl všechna opatření proti erozi, pro zasakování vody a pro podporu pestrosti krajiny obecně.
Zmiňoval jste se o velkém nedostatku podzemní vody. Je možné to nějak kvantifikovat a přiblížit, nakolik hladina podzemní vody klesla?
Hydrogeologické poměry jsou v jednotlivých oblastech velmi odlišné a nemám o nich podrobné informace. Nedávno jsem ale četl o tom, kolik se uvolní finančních prostředků na průzkumy podzemní vody a nové vrty pro oblasti, kde zdroje vody vysychají. Pokud se nesoustředíme na to, abychom dokázali zásoby podzemní vody účinně doplňovat, bude to jen krátkodobé řešení. S tím mají spoustu zkušeností v některých oblastech v Indii, kde prohlubovali vrty, dokud to šlo. Pak se zhroutila celá místní komunita a pak teprve došlo na nápravná opatření, která přinesla zlepšení v celém regionu. U nás máme také vůli řešit za spoustu peněz následky, a nikoli příčiny. Nedostatek vody není příčina. Je to následek. Následek ale nikoli pouze klimatických změn, na které rádi všechno svádíme. Ve velké míře je to i následek špatného hospodaření s vodou.
Ale ty vrty navrhli přece odborníci, ne?
To jistě, jenže problém je, že existuje velmi málo odborníků, kteří jsou schopni zvládnout kromě své úzké specializace i širší souvislosti. Většina odborníků se v reakci na nedostatek vody zabývá jen svou malou částí problematiky. Ale bez celkového pohledu na situaci sucho vyřešit nelze. Někdo prosazuje pouze stavbu nových přehrad, někdo bojuje za mokřady, někdo za budování malých rybníčků. Jenže žádné opatření nám nic nepřinese samo o sobě. Zlepšení může přinést jen celý komplex těchto opatření.
Mohl byste dát nějaký příklad?
Tak třeba nepomůžeme lesu bez toho, že bychom vylepšili zacházení s půdou. Les potřebuje své mikroklima, jinak umře. Pokud máme vedle lesa velký lán pole, který se v létě sluncem přehřívá, tak se nad polem vytvářejí stoupající proudy horkého vzduchu. Pole si tak natahuje chladný vzduch z lesa. Tím z lesa ale jeho mikroklima vytáhne a les rychleji vysychá. Dalším příkladem mohou být vodní nádrže. Pokud vybudujeme proti suchu nový rybník nebo nějakou přehradní nádrž v krajině, kde jsou pole postihována erozí, kde obce nečistí řádně odpadní vody, kde jsou potoky narovnané a zabagrované a zoráno je až ke břehu potoka, tak to nebude fungovat. Nádrž se bude zanášet bahnem a voda bude mít tak špatnou kvalitu, že nikomu nic dobrého nepřinese.
Tvrdil jste, že důležitým faktorem je také ozelenění krajiny. Co všechno by to mělo obnášet?
Třeba v zemědělství to znamená využívat podsevy, abychom neměli velké plochy s hnědou půdou. Ozeleněný nebo holý povrch půdy vystavený slunci znamená obrovský rozdíl v energetice krajiny: jedná se o stovky wattů na metr čtvereční. Pokud je krajina tmavá, pak se přehřívá. Je proto dobré nenechat pole dlouho hnědé. Pro ozelenění krajiny jsou nejlepší stromy, ale i keře, tráva. Odpařují vodu a klimatizují krajinu. Zároveň listy odrážejí část slunečního záření zpět a tím také přispívají k ochlazování krajiny. Potřebujeme tedy například obnovovat aleje, remízky, ale také třeba doprovodné porosty vodních toků. To jsou ovšem všechno postupy, které odborníci už dlouho doporučují.
Existují tedy od expertů připravené návrhy potřebných kroků k řešení?
Návrhy jsou velmi dobře propracované. Problém je, že je moc nikdo nechce uvést do praxe. Většina zemědělců je velmi konzervativních a odmítají opustit postupy, které vedou k ničení krajiny. Jinak si není možné vysvětlit, že ve většině půd chybí humus. Bez něho půda nemá schopnost zadržet vodu, takže voda stéká a splavuje další půdní částice. V půdě bez humusu nemohou pracovat ani půdní bakterie, jenže bez nich půda nežije a stává se jen jakýmsi mrtvým substrátem pro kořeny rostlin, které jsou vyživovány umělými hnojivy. V půdě bez humusu nejsou ani žížaly, kterým navíc nedělají dobře ani chemické postřiky. Bez žížal nejsou ani chodbičky, které by se za deště plnily vodou a nechaly ji zasakovat až ke kořenům. Ve zdravé půdě má být až několik tun žížal na hektar, což je obrovská síla, kterou jsme mohli mít na své straně. Ale nemáme.
Úbytek žížal ovšem může leckomu připadat jako celkem bezvýznamná banalita.
Je to jeden z velkého množství faktorů, jejichž důsledkem je dnešní neutěšený stav. Je to, jako bychom ze systému, který tady máme, dlouhodobě vyndávali součástky. Ale klimatická změna urychlila příchod situace, kdy už to takhle dál nejde, protože se nám celý ten systém hroutí: potoky vysychají, podzemní voda klesá, ale dešťové přívaly neumíme zadržet, a tak stále odplavují naše půdy. Lesy, které mají být zásobárnou vody, usychají a hynou na kůrovce. Teď už systém není možné spravit tak, že něco drobného opravíme. Teď musíme zlepšovat všechno od základů.
Problémy s nedostatkem vody a suchem se nicméně netýkají jen zemědělské krajiny, ale i měst.
Města jsou koncentrát všech poškození, která máme i v krajině. Ze zpevněných ploch voda rychle steče do kanalizace, ale odtud její přebytek se splašky přetéká do řek. V červenci uhynulo v Berounce pod Plzní po jedné takové dešťové události tři až pět tun ryb. V Česku jsme v tomto ohledu tak 25 let pozadu za evropskými městy. Musíme systematicky podporovat zelené střechy a zelené fasády, městskou zeleň, zachycovat a zasakovat srážkovou vodu všude, kde je to možné.
Jak se situace s vodou a krajinou může podle vás vyvíjet? Jste pesimista, nebo vidíte jako reálné, že přijde zlepšení?
Záleží to na nás. Myslím, že pro města a obce se například v oblasti hospodaření s dešťovou vodou blýská na lepší časy. Čekám, že se začne něco dít, aby bylo ve městech lepší klima. Vážných důvodů je k tomu spousta. Klima souvisí se zdravotním stavem obyvatel, jejich pohodou i fyzickými aktivitami. Takže se domnívám, že projekty zaměřené například na zeleň, rybníky nebo zelené střechy mají šanci. V zemědělství je ale situace mnohem těžší. Bude záležet na lidech, koho si zvolí jako své politické reprezentanty, aby se o nápravu poměrů v krajině zasadili. Něco se už dělá, ale je to strašně málo vzhledem k tomu, jak rychle se nám poměry zhoršují. Je potřeba, aby nám všem došlo, že se na problém musíme dívat jako na celek, že ho konečně musíme začít poctivě řešit a přitom spolupracovat. Nikdo to za nás neudělá.