Krizi pocítí lidé v exekuci

Firmy se při potížích zbaví předlužených lidí jako prvních, domnívá se ekonom Filip Pertold

Kristína Paulenková

PRAHA Mzdy v metropoli ještě porostou, ale těm německým se jen tak nevyrovnají. A pokud Česko nezmění vzdělávací systém, tak se to možná nestane nikdy. „Aby se ekonomika prosadila, školství musí generovat lídry,“říká v rozhovoru ekonom Filip Pertold.

Letos rostly platy rychle, v Praze se vyhoupla průměrná mzda přes 39 tisíc korun, co všechno na to mělo vliv?

Je to efekt nabídky a poptávky, firmy mají evidentně nedostatek zaměstnanců. Nesmíme zapomínat na to, že na trh práce vstupují populačně slabé ročníky. Navíc odcházejí do penze relativně silné ročníky. To má vliv na růst mezd. A Česko má nižší podíl mezd na HDP než Německo, takže nevidím důvod, proč by mzdy nemohly ještě povyrůst. Ale je jasné, že tam je nějaký strop, na který asi brzy narazíme.

Praha je jeden z nejbohatších regionů v Evropě, proč se mzdy nevyrovnají těm na Západě?

Protože průměrná produktivita práce je nižší než na Západě a zároveň zisky firem o něco vyšší. Produktivita ale neznamená to, kolik složíme kostiček u pásu a kolik strávíme hodin v práci. Produktivita práce se měří podle tržeb – tedy za kolik jsme schopni prodat svůj produkt. A české podniky obvykle vyrábějí levnější produkty než třeba v Německu. Dále do toho zasahuje fakt, že například Škoda Auto se svým produktem sice vyrovná mateřskému podniku v Německu a prodává ho i za podobné ceny. Avšak v Česku je nižší cenová hladina a alternativa dělníků, kteří tam pracují, je jít do málo produktivního českého podniku, kde jim nejsou schopni zaplatit tak dobře. Toho Škoda využívá, protože ví, že jinam nepůjdou.

Když mluvíte o nižší cenové hladině, v menších městech nebo na venkově je levněji, ale ceny v Praze se zdají skoro srovnatelné se Západem, nebo ne?

Jak co. Bydlení začíná být v Praze problém a dopadá to asymetricky na lidi, kteří v metropoli nevlastní nemovitost a přicházejí sem zvenku. Na ně dopadá vysoká cena bydlení a musejí si najít lépe placenou práci, aby se jim to vyplatilo. Pořád si ale myslím, že cenová hladina je i v Praze nižší než ve velkých městech na Západě. Například služby jsou výrazně levnější.

Ti, kteří do Prahy přicházejí třeba za prací, chtějí, aby se stavělo a ceny bydlení poklesly. Ti, kteří už nemovitost vlastní, ať už ji zdědili, nebo zakoupili, logicky nechtějí, aby se jim stavělo před domem.

Čím bydlíte v dražším bytě či domě, o to větší příjem z této nemovitosti Zanedbáváme výchovu lídrů

Podle ekonoma Filipa Pertolda české školství učí spíše to, jak dělat věci levněji a rychleji a poslouchat nadřízené. Aby se vzdělávání změnilo, musí se v první řadě zreformovat pedagogické fakulty. Foto: Michal Růžička, MAFRA

vám utíká. Ale je pravda, že místní na té situaci vydělávají víc. Například v Americe dělali výzkum a zjistili, že tam, kde jsou pozitivní šoky do produktivity, tedy že se právě zvedají výdělky a tak dále, to vykompenzují ceny nemovitostí, které rostou. Takže jsou na tom lépe ti, kteří nemovitost vlastní. A když je stát navíc neschopný stavět a administrativa kolem toho je přehnaná, tak jsou na tom hůř ti, kteří se do města stěhují. To je fakt.

Mluví se o výstavbě, ale nikdo nemluví třeba o regulaci cen nájmů. Myslíte si, že tohle je cesta?

Víme z devadesátých let, že regulace byla poměrně silná, a jakmile došlo k deregulaci, tak v Praze komerční, neregulované nájmy klesaly, protože byla větší konkurence na trhu. Regulace vždycky zase postihne ty lidi, kteří přicházejí z venku do města a na regulované byty nedosáhnou. Já jsem žil v Dánsku, kde nájemné regulované je, a tam fungoval duální trh. Jeden s regulovanými činžemi, na které dosáhli ti, kteří měli známé nebo tam žili dlouho, a my, kteří jsme přišli zvenku, jsme bydleli na deregulovaném trhu a platili výrazně víc. Takže k regulaci jsem dost skeptický. Jiná cesta než výstavba asi nebude, Praha je atraktivní město a je tu po bydlení poptávka.

Když se vrátím k produktivitě práce, není to chyba školství, že lidé tady nedokážou vymyslet v uvozovkách víc než montovny?

Školství je určitě problém, na druhou stranu na něj nemůžeme házet úplně všechno. Školství nás ohrožuje v dlouhodobém horizontu. Ale v devadesátých letech, kdy se zde vytvářel nový model ekonomiky, nebylo snadné dosáhnout na nové trhy jinak než se stát dodavatelem někoho. Prodávat finální produkt na novém trhu, kde nemáte kontakty a neznáte tam byznys, je těžké a vybudovat obchodní vztahy je dlouhodobá věc.

Jak tedy dostat na trhy finální produkty?

Musíte přijít s něčím novým, co zákazníci chtějí, a vymyslet, jak jim to prodat. Potřebujete tým lidí, který vymyslí něco zajímavého, ať už je to technický produkt, nebo služba, ale potřebujete i dobrého obchodníka. Na tom musejí společně pracovat lidé z marketingu, technologií, lidé z IT i ze společenských věd, protože ti vědí, jak sestavit tým nebo oslovit zákazníky. Aby se ekonomika prosadila, školství musí generovat lídry. A to je velmi bolestný proces. Naše školství vede spíš k tomu, abychom dělali věci levněji a rychleji a nějakým způsobem jednoduše přetvořili už existující věci a abychom poslouchali nadřízené, a to nestačí.

Jak to změnit?

Musíme zreformovat pedagogické fakulty, aby z nich vycházeli učitelé, kteří vědí, jak v dětech probudit kreativitu, sebevědomí a schopnost komunikace a spolupráce. Měli by to v dětech odmala pěstovat. A také do učitelských profesí musí vstupovat lidé s praxí v jiných zaměstnáních.

Tak není ale problémem i to, že pro učitele často tato kariéra není první volbou?

My jsme až do konce devadesátých let brali obecně na vysoké školy málo studentů. Takže i když tam teoreticky šli ti horší než třeba na práva, tak to pořád byli vlastně kvalitní lidé. Ale pak se zvýšil počet vysokých škol a zároveň přišly početně slabší ročníky a na pedagogické fakulty jdou teď skutečně ti horší studenti. A toto ještě můžeme na kvalitě školství v budoucnu pocítit.

Avšak jen ve studentech to nebude...

Když se podíváte na vědeckou činnost našich pedagogických fakult, jsou tam výjimky, ale ten průměr není dobrý. A věda vyžaduje právě onu kreativitu, schopnost prosadit se, mít vlastní názor, umět ho odprezentovat. To jsou všechno dovednosti, které potřebuje celý segment školství a budoucí učitele by k tomu na fakultách měli vést. Mladí učitelé také neprocházejí skoro žádným mentoringem při přechodu z fakult do praxe a nedostávají dlouhodobě žádnou zpětnou vazbu. A pokud tohle nezměníme, tak nikdy na úrovni Dánska nebo jiné bohaté země nebudeme, protože děti se to samy nenaučí.

Pojďme k jinému tématu, před začátkem nového roku se pořád mluví o tom, zda přijde, nebo nepřijde krize. Jaký máte na to názor vy?

Problém s nástupem krize je ten, že jej spouští často nějaká náhodná událost. A s prodlužující se konjunkturou se zvyšuje riziko, že nějaká přijde. To není žádná věda, tohle mohu říct, i když nejsem makroekonomický analytik. Zpomalení růstu přijde, protože rok 2017 byl výjimečný a ekonomika v roce 2018 bude zřejmě růst pomaleji a v roce 2019 také. Ale kdy přijde recese, to vám neřeknu. Tu může způsobit třeba to, jaká bude dohoda o brexitu, nicméně to zatím neví nikdo, ani premiérka Theresa Mayová.

Tak pokud by přišla nějaká krize, na koho nejvíc dopadne?

Například na lidi v exekuci. Na firmy je hozená administrativa spojená se srážkami a s výpočtem čisté mzdy, která jim může přijít na konto a vlastníci firem nechtějí zaměstnance, kvůli kterým se musí najímat další administrativní pracovník. Až se cyklus obrátí a bude víc nezaměstnaných, první, koho se budou firmy zbavovat, jsou lidé v exekuci, nebo je nebudou najímat.

Myslíte, že oni budou první na řadě, koho budou firmy propouštět?

Buď budou první na řadě, nebo nebudou schopni najít si práci. Z pohledu trhu práce je zjevné, že by legislativa v souvislosti s exekucemi a insolvencí měla být natolik pružná, že by měla takového člověka co nejrychleji vrátit do produktivní činnosti. Jenže ona ho nechává na pomezí šedé ekonomiky. Když tito lidé totiž vydělají další korunu navíc, tak v tom exekučním režimu mu ji stejně vezmou, takže lidé v exekuci zřejmě částečně dělají načerno. Má to špatný vliv na jejich kariéru a kromě bočních efektů sociálního a ekonomického vyloučení tím hlavně přicházíme o daňové příjmy. Přesné propočty neznáme, ale náklady státu mohou jít do desítek miliard. A zatím se tento problém plně neprojevuje díky tomu, že jsme v dobré fázi ekonomiky.