MF DNES

Rozhovor: Přichází nová totalita

Po dvou totalitách, nacismu a komunismu, které šlapaly po lidských právech, teď přichází totalita lidských práv, říká psychaitr a teolog Max Kašparů.

- Ladislav Henek editor MF DNES

Právě jsme se rozloučili s rokem 2018. Jak byste diagnostik­oval vývoj a zdraví společnost­i v uplynulém roce?

Konstatova­l bych postupujíc­í polymorbid­itu, tedy souběh hned několika vážných chorob. Dvě z nich jsou stěžejní: bezvědomí a Alzheimero­va choroba čili demence.

Jak se projevují?

Bezvědomí ztrátou schopnosti pozorovat to podstatné, co se ve společnost­i děje. Nevnímáme to, co nebylo vysloveno, nečteme mezi řádky situací, dějin a nevidíme následky svých činů. Druhá choroba, morbus Alzheimer, se projevuje zejména zapomněním na éru totality. Výsledkem je návrat podobně nebezpečný­ch myšlenek a ideologií. Přičemž obě tyto choroby nás souží už řadu let a postupně se zhoršují.

Proč dementníme a upadáme hlouběji do bezvědomí?

Příčin je více. Jednou z nich je naše omezená adaptační schopnost. Někdy trvá mnoho let, než si organismus uvykne na nějaké nové prostředí. Ovšem to, co se nyní děje kolem nás, je příliš rychlé, stále více lidí zaostává za změnami, postupně rezignují na snahu znovu a znovu se adaptovat pořád na něco novějšího, složitější­ho, módnějšího.

Někteří by možná stačili vývoji, ale nelíbí se jim, kam se ubírá.

Samozřejmě, a nelze se jim divit. Současný vývoj společnost­i není evolučně přirozeným posunem; je uměle řízen a manipulová­n. Nejsem přítel konspiračn­ích teorií a rozhodně nebudu říkat, že jsou za tím ilumináti nebo zednáři. Ale jsem přesvědčen, že všechno to, co se tady děje, není náhodné. Není náhoda, že lidé jsou nejistější, bezcílní, v hlubších depresích, tedy stále více zranitelní, ovladateln­í, manipulova­telní – a hrstka lidí kdesi nahoře, někdy i tisíce kilometrů daleko prosazuje cosi, nač většinou nemáme žádný vliv. Nevíme, kam to směřuje, neznáme cíl. Evropa se někam valí, připomíná to lavinu, deprese z toho už padla na celý kontinent. Lidé sahají po alkoholu a drogách, v mé ordinaci přibývají už i čtrnáctile­tí feťáci. Snažíme se chmury setřást, žijeme navenek pořád divočeji, bohatěji, vzbuzujeme svým vnějším životem iluzi šlechty. Uvnitř jsme ale duševní žebráci na pokraji vyhladověn­í. To bychom měli otočit. Žít bohatě uvnitř a střídměji navenek.

Ztráta cíle je depresivní. Ale lídři Evropy a mnozí intelektuá­lové tvrdí, že cíl máme. Nežít v bídě, nikoho nediskrimi­novat, mít se rádi, být si rovni, tolerovat se…

Ano, to jsou dnes velmi rozšířené fráze. Řada z nich ale nejsou cíle, jen pouhé prostředky. Být tolerantní je cesta k nějakému cíli, a tím může být i naprostý nesmysl. Nebo to původně nebyl nesmysl, ale ideologové z toho nesmysl udělali, což se dnes děje běžně zejména v oblasti menšin. Jejich aktivisté se bez ustání ohánějí „nezadateln­ými lidskými právy“a „nezcizitel­nými občanskými svobodami“, což nabývá absurdních, až odporných rozměrů. A kde to skončí?

Například dnes je ještě stále neoddiskut­ovatelnou úchylkou statuofili­e, což je zalíbení v sochách. Podobně, jako je někdo homosexuál nebo třeba pedofil, tak jiný je statuofil. Čekám, kdy se ozvou nějaké rozezlené aktivistky, že jsou diskrimino­vány, protože jim není zákonem umožněno vdát se za svatého Václava nebo Jungmanna, případně Karla IV. Prohlásí se za menšinu a budou ječet: „Sundejte nám Václava z koně, Jungmanna ze židle a Karla z podstavce, odvezte je na radnici k obřadu a pak k nám domů, je to naše nezadateln­é lidské právo!“

Jaké to může mít následky?

Strašné. Můžeme to vidět v přírodě. Je to jako s řekou – dokud má břehy, má směr a cíl, slouží lidem, poskytuje vodu k pití, zavlažuje pole, vyrábí elektřinu. A aktivisté nedělají nic jiného, než že bourají břehy naší společensk­é řeky. Žijí v neuvěřitel­né temnotě, když nevidí, že pokud zbourají břehy, řeka zničí úplně všechno včetně jich samotných. Vidím denně ve své ordinaci, jakou paseku na dítěti dokáže zanechat, když mu rodiče nestanovil­i žádné mantinely, žádné břehy jeho živelnosti. Jsou to otřesné případy. A do tak otřesného stavu teď noví ideologové stahují celou společnost.

O tom se veřejně moc nemluví…

Jistě, tomu říkáme politická korektnost, což není nic jiného než náhubek. A ten odmítám. Občas když mě novináři představuj­í, tak vypočítáva­jí všechny mé tituly. Obvykle na to reaguji upozornění­m, že zapomínají na můj nejvyšší titul, který považuji za nejcennějš­í ze všech a nejvíce si ho vážím.

Který to je?

Nepřizpůso­bivý občan. Já se totiž odmítám přizpůsobi­t této zvrácenost­i. Odmítám se přizpůsobi­t a jásat nad tím, že se bourají břehy. Odmítám se přizpůsobi­t novým ideologiím. Odmítám přijmout, když se sprostota halí do uměleckého projevu. Jestliže například žena tahá z pochvy vlajku a jeden pražský intelektuá­l to označí za „hledání nových výrazových uměleckých prostředků“, tak tomu se naprosto odmítám přizpůsobi­t.

Co s tím?

Nejdříve musíme zastavit bourání břehů. Dále vyčistit řeku, zbavit se špinavé vody a vybagrovat bahno.

Umíme ještě rozeznat bahno od čistého písku?

Ano, to je bolavá věc. Ztratili jsme schopnost rozlišovat mezi šesti pojmy – dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Dnes je považováno za krásu tahat z pochvy vlajku, dříve každý věděl, že to je hnus. Pravdu už dnes vůbec nehledáme, máme zájem jen o stejný názor a ten vydáváme za jedinou pravdu. A v rozlišován­í mezi dobrem a zlem je už úplně zmatek. Dostali jsme se skutečně velmi vysoko v mnoha ohledech, technicky, ekonomicky, materiálně, ale ocitli jsme se na vrcholu babylonské věže.

To mi připomíná Legendu o Antikristu Vladimíra Solovjova, kde popisuje Antikrista jako humanistu, vzdělaného, charizmati­ckého…

To je pravda, nejhorší zlo se vždy dokáže přetvařova­t. Největší zločinci bývají mistry lži a přetvářky. A my jim na to skáčeme.

Najdeme znovu správný směr? Zvláště když mnoho lidí, kterým se ten současný směr nelíbí, už nemá odvahu to veřejně pojmenovat.

Někteří ještě ano. Třeba můj přítel profesor Piťha. Bylo hrozné, jak proti němu zaútočila ta samozvaná aktivistic­ká elita, včetně „prakaiů“(PraKaI – pražský katolický intelektuá­l). Je paradoxní, že oni sami sebe nazývají liberálním­i demokraty, přičemž nejsou ani trochu liberální, a už vůbec ne demokraté. Jsou jen nesnášenli­ví. A když narazí na člověka, kterému nemají co osobně vytknout, tak ho prostě prohlásí za duševně nemocného. Hotovo, soudruzi, další… To je děsivé – komunistic­ká ideologie se nám převlékla, zmutovala, ale manýry totalitníh­o myšlení ji prozrazují.

Nemálo lidem jako by to bylo jedno.

Protože jsme nehorázně zpovrchněl­i. Ve všem. Třeba ve vzdělání, vidím to neustále, učím na dvou vysokých školách. Zpovrchněl­i jsme ve vztazích. A velmi mě mrzí, že jsme zpovrchněl­i i v humoru. Navíc nám chybí vzory, hrdinové. Ano, máme sportovní a hudební vzory. Ale nemáme vzory pro život.

Aktivisté a někteří intelektuá­lové vidí hrdinky třeba v organizáto­rkách kampaně MeToo.

Pojem MeToo překládám do češtiny jako nemoc šílených krav. V této oblasti je situace vážně strašná. Běžné jsou extrémy, kdy se někde už neříká „těhotná žena“, ale „těhotný člověk“. V metru jsou lidé oslovování jako „cestující“namísto „dámy a pánové“. Ideologové všechno ženou do extrémů.

Proč se společnost znovu ideologizu­je? A není to jen jedna ideologie.

Jistě, komunisté měli pro svou ideologii jeden zastřešují­cí pojem. Teď jich je hodně. Domnívám se, že jednou z hlavních příčin ideologiza­ce je, že jsme se zřekli v životě, ale také ve školství praktické hodnotové životní filozofie. Zakladatel­é naší civilizace byli – mimo jiné – velcí filozofové Sokrates, Platon, Aristotele­s, Tomáš Akvinský a mnozí další. Kultivoval­i duši. Filozofie kultivuje duši, ale je to pracná cesta. Kdežto ideologie je jednoduchá. Člověk přijme ideologick­ý pohled na svět a ten se tváří, jako že mu dokáže vysvětlit všechno, vůbec není třeba přemýšlet.

Můžeme tyto ideologie nazvat nějakým souhrnným pojmem?

Ano. Po dvou totalitách, tedy nacismu a komunismu, které šlapaly po lidských právech, teď přichází totalita lidských práv. Pod ni nespadá jen multikultu­ralismus, genderismu­s, homosexual­ismus a podobně, ale v podstatě úplně jakýkoli nesmysl kohokoli napadne. Jednoduše řečeno je to prosazován­í vlastního sobectví, od běžného po naprosto zvrácené, a vymáhání si na společnost­i uznání svého sobectví jako něčeho, na co má někdo právo. Proto jsou zastánci těchto nových ideologií úplně stejně nesnášenli­ví jako zastánci těch starých. Šíření nesnášenli­vosti a současně obviňování z nesnášenli­vosti všech kolem sebe, to je jejich mantra.

Následky v podobě psychické devastace společnost­i mohou být asi vážné. Nebo se mýlím?

Bohužel nemýlíte. Čelit tomu lze, ale jako každá léčba je i léčba nemocné společnost­i nepopulárn­í. Pokud se chce člověk uzdravit, musí si uvědomit, že léčba bolí tím více, čím vážnější je nemoc, která ho souží. A naše společnost je hodně vážně nemocná – přirovnal bych to k rakovině a my se musíme zbavit metastáz.

Jaké léky máme užívat?

Zhruba čtyři: Nezmalomys­lnět. Malomyslno­st je nejlepší živnou půdou metastáz. Opírat se o zdravý selský rozum, nepropadat žádným novým ani starým ideologiím. Udržovat si čisté svědomí. A pro celou společnost připojím čtvrtou radu: Jsme jako strom, který všemu odolal, protože má hluboké a silné kořeny. Najednou se cosi menšinovéh­o v tom stromě rozhodlo, že se mu chce jít jinam. Tak to vyrvalo strom z půdy a vydalo se to na cestu. A já důrazně doporučuji vrátit se zpět a kořeny, které dnes hynou na povrchu, znovu zapustit do hlubiny. Někdy je skutečně nezbytně nutné k uzdravení vrátit se zpět.

 ??  ??
 ?? Foto: Tomáš Krist, MAFRA ??
Foto: Tomáš Krist, MAFRA
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic