Proč nejsem liberálem
Liberální demokracie nahrazuje vládu většiny nadvládou zájmových skupin, které bezskrupulózně prosazují zájmy části proti celku.
Vprosinci roku 1924 vyšel v časopise Přítomnost text „Proč nejsem komunistou?“Karel Čapek v něm psal: „Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa..., věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat.“
Proč nejsme komunisty, to dnes, v předvečer třicátého výročí zhroucení komunistického režimu, víme. Bojovat staré bitvy se starými ideologiemi však smysl nemá. Dnešní otázka zní, proč nejsme liberálními demokraty. Institut Václava Klause vydal v polovině roku manifest „Obrana demokracie před liberální demokracií“, podle kterého liberální demokracie nahrazuje vládu většiny vládou byrokracie generující neustále nová a nová „práva“nových a nových menšin. Zatímco demokracie je vládou lidu, liberální demokracie je nadvládou zájmových skupin bezskrupulózně prosazujících zájmy části proti celku.
Libozvučnost spojení dvou pozitivních slov umožnila proniknutí „liberální demokracie“do našeho politického slovníku. Dokonce i ODS ve svých Principech hlásá, že se „zasazuje o standardní fungování liberální demokracie západního typu“. Jak ale chápou liberální demokracii pravověrní liberální demokraté? V syrové formě to objasňuje nedávno publikovaný text „Pět scénářů pro rok 2025“otištěný v časopise Mezinárodního visegrádského fondu Visegrad Insight. Text vychází z přesvědčení, že v současné střední Evropě – v Česku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku – je liberální demokracie ohrožena. Skupina „expertů z různých oborů“proto nastínila „pět scénářů odhadujících vývoj v regionu“do roku 2025.
Hrozba jménem národní stát
První dva scénáře lze číst jako apokalyptickou vizi světa, ve kterém se jednotlivé vlády vrátí zpět k suverénní správě svých zemí. Autoři se obávají spolupráce „neliberálních“zemí visegrádské čtyřky, které mohou společně požadovat návrat rozhodovacích pravomocí z Bruselu zpět do Prahy, Bratislavy, Budapešti a Varšavy. Riziko vidí zejména v úspěšném brexitu, kvůli kterému by si i ostatní státy troufly vyhrožovat odchodem. Pro autory zjevně neexistuje nic horšího než suverénní národní stát, který si spravuje své záležitosti sám bez bratrské pomoci Bruselu.
Ve druhé variantě se Unie pod obnoveným vedením Německa a Francie dostane z krize (taktně se přitom mlčí o podílu obou států na jejím vzniku). Pomýlení středoevropští nacionalisté si však přesto nebudou schopni uvědomit všechny výhody Evropské unie a zvolí si vlády reprezentující národní zájmy. Maďarsko a Česko poté z Unie svorně vystoupí. Naopak Poláci správně pochopí situaci, zvolí si proevropskou vládu a Brusel jim jejich hříchy proti liberalismu odpustí. Za odměnu obdrží Varšava příslib dalších dotací a nových investičních příležitostí. Jediným mráčkem na idylickém návratu zpět do srdce Unie tak zůstane jen přetrvávající neochota Poláků přijmout euro.
Z ekonomického hlediska je pro nás podstatný zejména návrh používání dotací jako politického cukru a biče. Zatímco Polsko se má díky evropským dotacím dostat do skvělého nového světa, neposlušné země chtějí autoři potrestat jejich odnětím, aby se propadly nejen do politické izolace, ale také do ekonomické stagnace. Strašení ekonomickou apokalypsou však není na místě. Podíl dotací na českém HDP v roce 2017 činil
1,1 %. Zastavení „evropských peněz“by tak znamenalo výrazně menší ránu pro českou ekonomiku než recese v roce 2009.
Třetí, nejméně propracovaný scénář operuje obratem „bezpečnostní vakuum“, ve kterém nebude existovat společná evropská armáda, NATO bude příliš slabé a jednotlivé státy se začnou znovu starat o svou bezpečnost samy.
Podle čtvrtého, z hlediska autorů optimistického scénáře se střední Evropa nejprve musí stát periferií EU, jen aby ji následně během krize Unie spolu s NATO přišla zachránit v boji proti ruské agresi. Z vděčnosti za další finanční pomoc přijmou Budapešť, Varšava a Praha euro a do roku 2025 se plně integrují. A poslední eurofilní varianta nese název „Středoevropské jaro 2.0“: mladí nadějní Evropané zvítězí v generačním střetu se svými staromódními rodiči a pomohou svým zemím v „návratu do Evropy“.
Demokracie bez přívlastků
Liberalismus je podle zprávy ohrožován suverenisty, euroskeptiky, vlastenci, starými voliči, prezidentem Trumpem, Maďarskem, Tureckem, Čínou a Ruskem. Naději liberalismu prý naopak představují mladí lidé, občanská společnost, evropská demokracie a vláda práva, EU a NATO. Liberální demokracie tak, jak ji liberální demokraté vyznávají, je tedy prapodivnou vírou v evropskou integraci. Unii založenou na ose Berlín–Paříž líčí jako dokonale moudrou instituci, která odpouští svým zlobivým středoevropským členům, přijde je vždy zachránit před zlými neliberálními vlivy, a navíc jim pomůže štědrými dotacemi k bezprecedentnímu ekonomickému rozvoji.
Zpráva je jasná: kdo kráčí po liberální stezce Unie, bude se mít dobře, kdo z ní sejde, bude trpět, ale může mu být odpuštěno. Klíčová je prý proto „výchova k evropanství“na středních školách, neboť mladí musí dobře porozumět evropskému projektu. Druhou nutnou podmínkou bude vstup zbylých tří států visegrádské čtyřky do eurozóny, neboť je prý nadále neúnosné, aby si pouze „vybíraly třešinky“. Tento obrat je hoden pozornosti: autoři neúmyslně připouštějí, že samo euro není pro členské státy žádnou výhrou, nýbrž nepříjemným, hořkým přívažkem, kterému se chce každá racionální země vyhnout.
Čteme-li pozorně „Pět scénářů“jako jakýsi manifest liberální demokracie, neubráníme se srovnání s fanatickým sekulárním náboženstvím. I v tom nás liberální demokraté vracejí zpět do dob „lidových demokracií“, kterých se země visegrádské čtyřky chtěly jednou provždy zbavit. Skutečný demokrat nemůže být liberálním demokratem, nechce-li principy pravé demokracie bez přívlastku zradit.