Rozhovor: Přichází nová totalita

Po dvou totalitách, nacismu a komunismu, které šlapaly po lidských právech, teď přichází totalita lidských práv, říká psychaitr a teolog Max Kašparů.

MF DNES - - Přední Strana - Ladislav Henek editor MF DNES

Právě jsme se rozloučili s rokem 2018. Jak byste diagnostikoval vývoj a zdraví společnosti v uplynulém roce?

Konstatoval bych postupující polymorbiditu, tedy souběh hned několika vážných chorob. Dvě z nich jsou stěžejní: bezvědomí a Alzheimerova choroba čili demence.

Jak se projevují?

Bezvědomí ztrátou schopnosti pozorovat to podstatné, co se ve společnosti děje. Nevnímáme to, co nebylo vysloveno, nečteme mezi řádky situací, dějin a nevidíme následky svých činů. Druhá choroba, morbus Alzheimer, se projevuje zejména zapomněním na éru totality. Výsledkem je návrat podobně nebezpečných myšlenek a ideologií. Přičemž obě tyto choroby nás souží už řadu let a postupně se zhoršují.

Proč dementníme a upadáme hlouběji do bezvědomí?

Příčin je více. Jednou z nich je naše omezená adaptační schopnost. Někdy trvá mnoho let, než si organismus uvykne na nějaké nové prostředí. Ovšem to, co se nyní děje kolem nás, je příliš rychlé, stále více lidí zaostává za změnami, postupně rezignují na snahu znovu a znovu se adaptovat pořád na něco novějšího, složitějšího, módnějšího.

Někteří by možná stačili vývoji, ale nelíbí se jim, kam se ubírá.

Samozřejmě, a nelze se jim divit. Současný vývoj společnosti není evolučně přirozeným posunem; je uměle řízen a manipulován. Nejsem přítel konspiračních teorií a rozhodně nebudu říkat, že jsou za tím ilumináti nebo zednáři. Ale jsem přesvědčen, že všechno to, co se tady děje, není náhodné. Není náhoda, že lidé jsou nejistější, bezcílní, v hlubších depresích, tedy stále více zranitelní, ovladatelní, manipulovatelní – a hrstka lidí kdesi nahoře, někdy i tisíce kilometrů daleko prosazuje cosi, nač většinou nemáme žádný vliv. Nevíme, kam to směřuje, neznáme cíl. Evropa se někam valí, připomíná to lavinu, deprese z toho už padla na celý kontinent. Lidé sahají po alkoholu a drogách, v mé ordinaci přibývají už i čtrnáctiletí feťáci. Snažíme se chmury setřást, žijeme navenek pořád divočeji, bohatěji, vzbuzujeme svým vnějším životem iluzi šlechty. Uvnitř jsme ale duševní žebráci na pokraji vyhladovění. To bychom měli otočit. Žít bohatě uvnitř a střídměji navenek.

Ztráta cíle je depresivní. Ale lídři Evropy a mnozí intelektuálové tvrdí, že cíl máme. Nežít v bídě, nikoho nediskriminovat, mít se rádi, být si rovni, tolerovat se…

Ano, to jsou dnes velmi rozšířené fráze. Řada z nich ale nejsou cíle, jen pouhé prostředky. Být tolerantní je cesta k nějakému cíli, a tím může být i naprostý nesmysl. Nebo to původně nebyl nesmysl, ale ideologové z toho nesmysl udělali, což se dnes děje běžně zejména v oblasti menšin. Jejich aktivisté se bez ustání ohánějí „nezadatelnými lidskými právy“a „nezcizitelnými občanskými svobodami“, což nabývá absurdních, až odporných rozměrů. A kde to skončí?

Například dnes je ještě stále neoddiskutovatelnou úchylkou statuofilie, což je zalíbení v sochách. Podobně, jako je někdo homosexuál nebo třeba pedofil, tak jiný je statuofil. Čekám, kdy se ozvou nějaké rozezlené aktivistky, že jsou diskriminovány, protože jim není zákonem umožněno vdát se za svatého Václava nebo Jungmanna, případně Karla IV. Prohlásí se za menšinu a budou ječet: „Sundejte nám Václava z koně, Jungmanna ze židle a Karla z podstavce, odvezte je na radnici k obřadu a pak k nám domů, je to naše nezadatelné lidské právo!“

Jaké to může mít následky?

Strašné. Můžeme to vidět v přírodě. Je to jako s řekou – dokud má břehy, má směr a cíl, slouží lidem, poskytuje vodu k pití, zavlažuje pole, vyrábí elektřinu. A aktivisté nedělají nic jiného, než že bourají břehy naší společenské řeky. Žijí v neuvěřitelné temnotě, když nevidí, že pokud zbourají břehy, řeka zničí úplně všechno včetně jich samotných. Vidím denně ve své ordinaci, jakou paseku na dítěti dokáže zanechat, když mu rodiče nestanovili žádné mantinely, žádné břehy jeho živelnosti. Jsou to otřesné případy. A do tak otřesného stavu teď noví ideologové stahují celou společnost.

O tom se veřejně moc nemluví…

Jistě, tomu říkáme politická korektnost, což není nic jiného než náhubek. A ten odmítám. Občas když mě novináři představují, tak vypočítávají všechny mé tituly. Obvykle na to reaguji upozorněním, že zapomínají na můj nejvyšší titul, který považuji za nejcennější ze všech a nejvíce si ho vážím.

Který to je?

Nepřizpůsobivý občan. Já se totiž odmítám přizpůsobit této zvrácenosti. Odmítám se přizpůsobit a jásat nad tím, že se bourají břehy. Odmítám se přizpůsobit novým ideologiím. Odmítám přijmout, když se sprostota halí do uměleckého projevu. Jestliže například žena tahá z pochvy vlajku a jeden pražský intelektuál to označí za „hledání nových výrazových uměleckých prostředků“, tak tomu se naprosto odmítám přizpůsobit.

Co s tím?

Nejdříve musíme zastavit bourání břehů. Dále vyčistit řeku, zbavit se špinavé vody a vybagrovat bahno.

Umíme ještě rozeznat bahno od čistého písku?

Ano, to je bolavá věc. Ztratili jsme schopnost rozlišovat mezi šesti pojmy – dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Dnes je považováno za krásu tahat z pochvy vlajku, dříve každý věděl, že to je hnus. Pravdu už dnes vůbec nehledáme, máme zájem jen o stejný názor a ten vydáváme za jedinou pravdu. A v rozlišování mezi dobrem a zlem je už úplně zmatek. Dostali jsme se skutečně velmi vysoko v mnoha ohledech, technicky, ekonomicky, materiálně, ale ocitli jsme se na vrcholu babylonské věže.

To mi připomíná Legendu o Antikristu Vladimíra Solovjova, kde popisuje Antikrista jako humanistu, vzdělaného, charizmatického…

To je pravda, nejhorší zlo se vždy dokáže přetvařovat. Největší zločinci bývají mistry lži a přetvářky. A my jim na to skáčeme.

Najdeme znovu správný směr? Zvláště když mnoho lidí, kterým se ten současný směr nelíbí, už nemá odvahu to veřejně pojmenovat.

Někteří ještě ano. Třeba můj přítel profesor Piťha. Bylo hrozné, jak proti němu zaútočila ta samozvaná aktivistická elita, včetně „prakaiů“(PraKaI – pražský katolický intelektuál). Je paradoxní, že oni sami sebe nazývají liberálními demokraty, přičemž nejsou ani trochu liberální, a už vůbec ne demokraté. Jsou jen nesnášenliví. A když narazí na člověka, kterému nemají co osobně vytknout, tak ho prostě prohlásí za duševně nemocného. Hotovo, soudruzi, další… To je děsivé – komunistická ideologie se nám převlékla, zmutovala, ale manýry totalitního myšlení ji prozrazují.

Nemálo lidem jako by to bylo jedno.

Protože jsme nehorázně zpovrchněli. Ve všem. Třeba ve vzdělání, vidím to neustále, učím na dvou vysokých školách. Zpovrchněli jsme ve vztazích. A velmi mě mrzí, že jsme zpovrchněli i v humoru. Navíc nám chybí vzory, hrdinové. Ano, máme sportovní a hudební vzory. Ale nemáme vzory pro život.

Aktivisté a někteří intelektuálové vidí hrdinky třeba v organizátorkách kampaně MeToo.

Pojem MeToo překládám do češtiny jako nemoc šílených krav. V této oblasti je situace vážně strašná. Běžné jsou extrémy, kdy se někde už neříká „těhotná žena“, ale „těhotný člověk“. V metru jsou lidé oslovování jako „cestující“namísto „dámy a pánové“. Ideologové všechno ženou do extrémů.

Proč se společnost znovu ideologizuje? A není to jen jedna ideologie.

Jistě, komunisté měli pro svou ideologii jeden zastřešující pojem. Teď jich je hodně. Domnívám se, že jednou z hlavních příčin ideologizace je, že jsme se zřekli v životě, ale také ve školství praktické hodnotové životní filozofie. Zakladatelé naší civilizace byli – mimo jiné – velcí filozofové Sokrates, Platon, Aristoteles, Tomáš Akvinský a mnozí další. Kultivovali duši. Filozofie kultivuje duši, ale je to pracná cesta. Kdežto ideologie je jednoduchá. Člověk přijme ideologický pohled na svět a ten se tváří, jako že mu dokáže vysvětlit všechno, vůbec není třeba přemýšlet.

Můžeme tyto ideologie nazvat nějakým souhrnným pojmem?

Ano. Po dvou totalitách, tedy nacismu a komunismu, které šlapaly po lidských právech, teď přichází totalita lidských práv. Pod ni nespadá jen multikulturalismus, genderismus, homosexualismus a podobně, ale v podstatě úplně jakýkoli nesmysl kohokoli napadne. Jednoduše řečeno je to prosazování vlastního sobectví, od běžného po naprosto zvrácené, a vymáhání si na společnosti uznání svého sobectví jako něčeho, na co má někdo právo. Proto jsou zastánci těchto nových ideologií úplně stejně nesnášenliví jako zastánci těch starých. Šíření nesnášenlivosti a současně obviňování z nesnášenlivosti všech kolem sebe, to je jejich mantra.

Následky v podobě psychické devastace společnosti mohou být asi vážné. Nebo se mýlím?

Bohužel nemýlíte. Čelit tomu lze, ale jako každá léčba je i léčba nemocné společnosti nepopulární. Pokud se chce člověk uzdravit, musí si uvědomit, že léčba bolí tím více, čím vážnější je nemoc, která ho souží. A naše společnost je hodně vážně nemocná – přirovnal bych to k rakovině a my se musíme zbavit metastáz.

Jaké léky máme užívat?

Zhruba čtyři: Nezmalomyslnět. Malomyslnost je nejlepší živnou půdou metastáz. Opírat se o zdravý selský rozum, nepropadat žádným novým ani starým ideologiím. Udržovat si čisté svědomí. A pro celou společnost připojím čtvrtou radu: Jsme jako strom, který všemu odolal, protože má hluboké a silné kořeny. Najednou se cosi menšinového v tom stromě rozhodlo, že se mu chce jít jinam. Tak to vyrvalo strom z půdy a vydalo se to na cestu. A já důrazně doporučuji vrátit se zpět a kořeny, které dnes hynou na povrchu, znovu zapustit do hlubiny. Někdy je skutečně nezbytně nutné k uzdravení vrátit se zpět.

Foto: Tomáš Krist, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.