Učitelé odcházejí ze škol kvůli rodičům

Mladým pedagogům se nelíbí, jak s nimi rodiče jejich žáků jednají

MF DNES - - Přední Strana - Radka Hrdinová reportérka MF DNES

Rodiče za tři. Touto ne příliš dobrou známkou ohodnotili začínající učitelé ve výzkumu brněnské Masarykovy univerzity zájem rodičů o školní úspěch jejich žáků. Ani v dalších „předmětech“, jako je například ochota přijímat spoluzodpo­vědnost za studijní výsledky a chování svých dětí, nedopadli rodiče v očích mladých učitelů nejlépe.

Výzkum zjišťoval u učitelů s tříletou a kratší praxí, co se jim na jejich profesi líbí a co je naopak ze škol vyhání. Natolik nespokojen­ých, aby uvažovali o úplném odchodu ze školství nebo alespoň o změně školy, jich byla celá třetina.

Hledání odpovědi na tuto otázku, proč učitelé nechtějí učit, je stále důležitějš­í. Průměrný věk učitele základní školy se blíží padesátce a ředitelé si stěžují, že se jim náhrada za kolegy, kteří odešli do důchodu, shání stále obtížněji.

Hned po platech

V rozsáhlém dotazníku se stovky mladých učitelů vyjadřoval­y ke všem možným oblastem, které by mohly ovlivnit, jak jsou se svou profesí spokojeni (a jestli mají v plánu ve školství zůstat). Od žáků, kolegů a vedení školy po spolupráci s rodiči a široký společensk­ý kontext – v této části se vědci ptali především na to, co si mladí učitelé myslí o společensk­é prestiži své profese či o výši svého platu.

Vztahy s rodiči si vysloužily druhou nejhorší známku – hned po už zmiňovaném širším společensk­ém kontextu. Rozpačitý vztah ke „svým“rodičům navíc mají všichni – tedy nejen ti, kdo uvažují o odchodu, ale i ti, kdo učiteli chtějí být i nadále. Zato samotné děti si vysloužily horší jedničku.

„Bylo to opravdu výrazné. Většina jich vnímala komunikaci s rodiči jako hodně problemati­ckou,“říká Světlana Hanušová, která studii vedla.

Navíc to vypadá, že tak velké problémy jako v Česku jinde začínající učitelé s rodiči nemají. Součástí studie byla totiž důkladná analýza obdobných výzkumů v zahraničí. „Až do takové míry jsme na to v zahraniční­ch studiích věnujících se tomuto tématu nenarazili,“říká Hanušová.

Zajímavé je také to, na co si začínající učitelé stěžují. Na jedné straně jim vadí, že velká část rodičů se dětem nevěnuje dost. Na druhé straně se necítí připraveni na ty, kteří se o školu zajímají.

„Vnímají jako obtížné vycházet vstříc odlišným představám rodičů, jedna z učitelek to popsala jako stav balancován­í. Zatímco podle některých rodičů si při vyučování s dětmi hrají málo, podle jiných si hrají až moc a měli by více času pracovat,“říká Tomáš Janík z Masarykovy univerzity, který se na přípravě studie také podílel.

Vnímají jako obtížné vycházet vstříc odlišným představám rodičů.

Podle mladých učitelů je problém zkrátka v tom, že rodičovské­ho zájmu je buď málo, nebo až moc. A ani s jednou z těchto možností si neumějí moc poradit. Což nemusí

být nutně na rodičích. „Jedna šikovná učitelka na prvním stupni, která se účastnila výzkumu, vnímala neshody s rodiči natolik bolestně, že uvažovala o odchodu na alternativ­ní školu. Očekávala, že by tam všichni rodiče mohli chtít to samé,“uvádí jeden z příkladů takové nejistoty vedoucí studie Světlana Hanušová.

Záhadná postava v pozadí?

Jak vyplývá z výsledků výzkumu, problémy s rodiči nebývají tím nejdůležit­ějším, proč mladí učitelé začínají uvažovat o odchodu. Tuto pomyslnou první příčku si drží nízké platy a malá prestiž profese (u těch, kdo chtějí mimo školství) a neshody s vedením školy (u těch, kdo uvažují o změně působiště).

Přesto si problemati­cký vztah mladých učitelů k rodičům jejich žáků pozornost zasluhuje. Podle Hanušové je do určité míry přirozený – je dán jejich věkem a životní zkušeností. Rodiče žáka vidí jako „záhadnou postavu v pozadí“, protože sami často ještě děti nemají. „Starší studenti v kombinovan­ém studiu už bývají sami rodiči a diskuse s nimi jsou jiné. Uvědomují si, co všechno může učitel, aniž by nad tím měl rodič kontrolu,“konstatuje Hanušová, která sama učí budoucí kantory.

Učitelé na začátku své kariéry jsou si podle ní ve své roli stejně nejistí jako lidé v jiných profesích. Doporučuje proto rodičům, aby k nim s touto myšlenkou v hlavě také přistupova­li. „Volila bych spíš osobní domluvu než vzkazy po e-mailu nebo dokonce přes dítě. Začala bych tím, že ho ocením, než rovnou výčtem, co všechno je v nepořádku,“říká Hanušová s tím, že v podstatě nejde o nic jiného než o důsledné dodržování obecných zásad komunikace.

Podle Víta Berana, ředitele základní školy v pražských Kunraticíc­h, která komunikaci s rodiči věnuje hodně pozornosti, je třeba problém vztahu mezi mladými učiteli a rodiči vidět v širších souvislost­ech. „Když jsme tady v Kunraticíc­h začínali, mluvili jsme s kantory o tom, čeho chtějí dosáhnout. Uváděli třeba, že chtějí být okolím vnímáni jako uznávaní odborníci,“říká Beran. Svou úlohu ředitele proto vidí mimo jiné v tom, utvářet ve škole takové prostředí, ve kterém by začínající učitel mohl takovou profesní jistotu získat.

Jenže výzkum Masarykovy univerzity ukazuje, že právě takové podpory se začínající­m učitelům až příliš často nedostává. Jen necelých deset procent z nich v rámci výzkumu uvedlo, že v jejich škole pro ně existuje funkční systém podpory.

Zároveň rodiče nebývají se školou v kontaktu, tak jak je to běžné v jiných zemích – nejsou zvyklí s ní spolupraco­vat. „Například v Anglii je běžné, že rodiče ve škole působí jako určití asistenti. Pomáhají s přípravou školních akcí nebo například pravidelně čtou dětem ve školní knihovně,“dodává Hanušová.

Foto: Shuttersto­ck

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.