Rozhovor: Ve 26 letech šéfem tří škol
V šestadvaceti letech provozuje tři školy a řídí velkou vzdělávací skupinu. Ondřej Kania se málem stal i ministrem školství. „Možná za deset let, teď ne,“říká.
Nemá univerzitní tituly, podnikání ve školství vymyslel na newyorské Páté Avenue, úspěch si tvrdě odpracoval. „Kdybych vystudoval školy, nikdy bych takovou ‚hloupost‘ neudělal. Vůbec jsem nevěděl, co všechno se může stát, a tak jsem se ničeho nebál. A vyšlo to,“říká o budování sítě středních soukromých škol Ondřej Kania, kterému Andrej Babiš nabízel post ministra.
Proč jste místo ministra školství nevzal?
Jsem člověk, který v pouhých šestadvaceti letech provozuje tři školy a řídí velkou vzdělávací skupinu. To samo o sobě je obrovská anomálie, na niž většina lidí kouká zvláštně. Často pozitivně, ale mnohdy s podezřením. Na funkci ministra ještě nejsem připravený. Možná za deset patnáct let. Teď ne.
Jaká byla vaše první reakce, když jste nabídku dostal?
Nejdřív jsem si myslel, že to na mě ušil Kazma. Že je někde skrytá kamera. Nakonec by mě zajímalo, co by Babiš dělal, kdybych řekl: „Dobře, beru to.“To by se pak podle mě probudil s výrazem „Co jsem to udělal?!“a vzal by to zpět.
Je školství dobrý byznys?
V Česku ještě uvidíme, ale ve světě ano. Dokonce velmi dobrý byznys. Jsou firmy, to znamená sítě škol, které mají desítky institucí po celém světě a tržní kapitalizaci v miliardách dolarů. My jsme v Česku takoví průkopníci, řekl bych. My a Scio. Oni primárně na základních, my na středních školách. Teď se vezeme na módní vlně. Uvidíme, jestli je to dlouhodobě udržitelné.
Jak člověk ve dvaceti letech přijde na to, že by si měl koupit školu?
V obchodě se spodním prádlem.
Aha. To jste se tam tolik nudil? Nebo jste tam našel inspiraci?
Obojí. Byli jsme o Vánocích s přítelkyní nakupovat v New Yorku na Páté Avenue, kde jsou u kabinek místa s gaučem pro chlapy. Nebyla tam wi-fi, musel jsem sedět asi hodinu a půl bez internetu. A tak jsem začal přemýšlet. Byli jsme pár dní předtím navštívit několik škol, se kterými spolupracujeme v rámci studijních pobytů našich studentů. Bylo to tam úžasné. Pak mě napadlo, že by bylo fajn vzít to, co známe z konkrétních škol, a přivézt to do Česka. Každý nechce svoje dítě vypravit do zahraničí.
A uvedl jste to v praxi?
Když jsme se vraceli, měl jsem už vymyšlenou koncepci a spočítané náklady. Hned jsem zavolal na ministerstvo školství a zeptal se, co je potřeba udělat k založení nové školy. Řekli mi, že je kvůli vyhlášce lepší převzít nějakou už založenou. Dovolit jsme si mohli akorát zadluženou, před bankrotem, s nejhoršími výsledky. Jednu takovou jsme v pražských Malešicích našli a bylo to. Nebyl to kalkul. Prostě to přišlo a my jsme příležitost využili.
Koupit gymnázium musí být hrozně nákladné. Kde jste na to v jedenadvaceti letech vzal peníze?
Cenu vám říct nemůžu, ale musíte si uvědomit, že nekupujete budovu, jen licenci. Kupujete učitele, studenty a školu, která je před bankrotem. Takže to vůbec drahé nebylo. Drahé bylo do toho ty následující roky peníze cpát.
A jaká je návratnost?
U českých škol návratnost v podstatě žádná není, protože všechen zisk musíte reinvestovat do fungování školy. To nám nevadí. Otevřelo nám to dveře k provozování našich amerických akademií, které, jak pevně věřím, budou jednou velice úspěšné. A to jak akademicky, tak finančně. Jdeme cestou rozvíjení mezinárodních škol nejen pro české studenty, ale i pro zahraniční studenty, kteří se chtějí vzdělávat u nás.
Dělá stát dost pro to, aby se situace ve školství zlepšila?
Po dlouhé době máme výborného ministra. Je schopný zamezit nesmyslům a nesystémovým nápadům, které přicházejí třeba z průmyslu.
Jakým nesmyslům například?
Zhruba před rokem visel ve vzduchu návrh, aby se do všech škol znovu povinně zavedly pracovní činnosti.
Ale ty na školách jsou.
To je pravda. Jenže jedna z asociací chtěla, aby to ministerstvo nařídilo na všech školách. Všechno pořád chtějí řídit centrálně. Nejspíš jsou přesvědčení, že pokud se budou děti přehrabovat v hlíně a stavět ptačí budky, vyvine se u nich vztah k manuální práci a potom jich bude víc chodit do fabrik. Což je principiální nesmysl.
Proč?
Rozhodně proti manuální práci nic nemám, ale pokud chtějí průmyslníci vychovávat dělníky, ať si k tomu zařídí školy sami. Jako v Německu.
Střední školy máte, gymnázium též, tak proč si nepořídíte ještě učiliště?
Za to mě lidé často kritizují. Když už o učilištích tolik mluvím, proč nějaké nezaložím? I kdybych pominul, že by se neuživilo, tak bych nemohl ignorovat fakt, že k provozování učiliště potřebuji infrastrukturu. Musíte mít přístup k továrnám, montovnám, k expertům, firmám... Z podobných důvodů například soukromé školství nenabízí vzdělávání pro lékaře. A nikdy nebude, protože nemá potřebnou infrastrukturu – přístup do nemocnic, k pacientům. Takže proto nemám učiliště.
Vystudoval jste střední školu v USA, ale na univerzitu nebo vysokou školu jste nešel, takže nemáte žádný titul. Proč?
Titul nemám a nikdy mít nebudu. Měli jsme doma složitou životní situaci, tak jsem se vrátil, i když jsem získal stipendia několika univerzit v USA. Musel jsem jít pracovat. Doma nebyly peníze na to, abych vedl dotovaný život za oceánem. Původní plán, že budu pokračovat na univerzitě v Americe a učit dějiny nebo mezinárodní vztahy, nevyšel. Rozhodně nejsem dítě, které se narodilo se zlatou lžičkou v puse.
A nemrzí vás to?
No, když to vezmu zpětně, tak asi ne. Nemám povahu na to, abych ve škole vydržel pět let a pak dostal vytoužený magisterský titul. Chybí mi trpělivost.
Takže jsou podle vás tituly přežitek?
To ne. Celý proces vzdělávání je rozhodně důležitý. Ale pro práci, kterou dělám, titul nepotřebuji. Nikdy jsem si nemyslel, že budu podnikat. Začal jsem v podstatě z nutnosti. A kvůli podnikání jsem do žádné školy chodit nemusel, protože stejně neexistuje taková, která by vás na to připravila. Možná, kdybych chodil na nějaké dobré MBA, tak by mi to asi pomohlo, ale až teď. Protože kdybych to vystudoval, tak bych v životě neudělal tak šílené věci, jaké jsem udělal. Nikdy bych si netroufl zakládat školy.
Proč ne?
Bylo to iracionální rozhodnutí, které jsem neměl o co opřít. Ale vyšlo to. Kdybych věděl, co se vše může stát, co všechno vyjít nemusí, co by to znamenalo, jaké by to mělo dopady, tak bych do toho nikdy nešel.
A jaké chyby jste z dnešního úhlu pohledu tehdy udělal?
Když jsme s mým tehdejším společníkem převzali první školu, bylo nám jedenadvacet. Dali jsme ji do pořádku a před zahájením školního roku nastoupilo deset učitelů, kterým jsem začal říkat, jak si to představuji a jak budou učit. Což byla nesmírná arogance. Tehdy jsem si skutečně myslel, že když vím, jak se učí na top školách ve Finsku a ve světě, a řeknu jim to, tak to začnou dělat. To byla první nevědomost, zásadní. Protože k vedení pedagogů tak nelze přistupovat, učitele nepředěláte. Musíte pracovat s jejich silnými stránkami a nesnažit se je změnit.
Co byla další věc?
Nikdo z nás si neuvědomil, že bude velká fluktuace lidí. Jsou školy, kde se ředitel mění i několikrát za rok. Počítali jsme s tím, že někoho dosadíme a vše půjde, jak má. Že spolupracujeme se školami, které mají tradici sto, dvě stě let, jsou stabilizované. Že ředitelé a učitelé tam zůstávají patnáct dvacet let. To byla velká naivita. Dnešní situace už je naštěstí jiná, máme zkušenosti. O školství se také daleko více mluví, což je dobře. I když se debata často zužuje jen na peníze.
To je podle vás špatně, že se mluví o nízkých mzdách pro učitele?
To rozhodně ne. Ale volá se po tom, aby se v krátkodobém horizontu nalily do školství miliardy, které se z naprosté většiny dají na platy učitelů. Samozřejmě, že je třeba ocenit práci pedagogů. To je podle mě morální závazek. Jenže kvalitu školství tím nezvýšíte. Nikdo už se nezamyslí nad tím, kolik by stálo, kdybychom snížili průměrné počty žáků ve třídě z pětadvaceti třeba na šestnáct dětí. Provozovatelé škol by totiž museli přistavět nové budovy, učebny, museli by najmout nové učitele. Jenže právě to by byly dobře investované peníze.
Jinak to jsou vyhozené peníze?
Vyhozené ne, ale můžeme je investovat lépe. Neexistuje rovnítko mezi zvýšením peněz a zvýšením kvality. Když dám učiteli příští měsíc dvojnásobek, neznamená to, že bude učit dvakrát lépe. Ale když ho zaplatím, jak si zaslouží a ještě přidám lepší vybavení, méně žáků ve třídě, na které bude mít více času, výuku už to vylepší.
A kdo by podle vás za to měl zodpovídat a mít hlavní slovo?
Ministerstvo, ne kraje, které jsou však zřizovateli. Umím si u nás představit systém jako ve Finsku se vzdělávacími koordinátory, oficiálně to jsou „regionální vzdělávací koordinátoři“a každý z nich má na starosti jeden region. Ministerstvo udělá nějakou změnu a oni ji nenásilně zavedou do systému. V Česku jde však o hudbu budoucnosti. My máme Českou školní inspekci. Ale ta není podpůrný orgán, jen represivní. Inspekce do školy přijde, řekne co je špatně, dá řediteli lhůtu k nápravě a pak to přijde za tři roky zkontrolovat.
Takže vám nejvíc vadí kraje při zřizování škol?
Vadí mi, že je tady čtrnáct krajů, které mají čtrnáct různých vzdělávacích politik, čtrnáct náměstků a celé je to roztříštěné. A pak je tady druhá věc. U nás panuje zvláštní zvyk – máme ty největší odborníky na školství, lidi, kteří by školskému systému mohli plošně pomoci – mimo systém. Zakládají si svoje školy, pracují pro různé neziskové organizace, vychovávají další učitele. Což je sice záslužné, jenže se pak koncentrují v ekonomicky silných lokalitách a na okraj už nevidí. Přesvědčují přesvědčené, takže pozitivní dopad jejich erudice na republiku je minimální.
A je možné, aby se školství posunulo směrem, o kterém mluvíte?
Nevím, jestli bude někdy politická vůle a odvaha k tomu, aby stát vzal krajům pravomoc pro zřizování škol. Podle mě je logické, aby byla odborná učiliště přímo pod určitými ministerstvy – dopravy, zemědělství a podobně. Tak můžete mnohem snáz koordinovat, co se kde bude učit. Učiliště nejsou úplně o Rámcových vzdělávacích programech a o tom, co se bude učit v dějepise, ale především o odbornosti. Jenomže tu nikdy nemůže předat stát, jen firmy a lidé z praxe.