Malý velký dinosaurus
Těm nejmladším už asi jeho jméno moc neřekne, ale 90. léta české politiky by bez něho byla nekompletní, nudná a smutná. V noci na úterý zemřel další z bardů polistopadové éry, ekonom, politik, poslanec, spoluzakladatel a jedna z nejvýraznějších tváří někdejší ODA Ivan Mašek.
Bytostný pravičák, obávaný diskutér, malý velký muž, v jehož slovníku snad úplně chybělo slovo „kompromis“. Těžko říct, zda i v dobách největší slávy, kdy předsedal poslaneckému klubu ODA, tlačil partnerskou ODS doprava a nezřídka šíboval s celou Klausovou vládou, se pro něho vůbec hodilo označení politik. Jestli nebyl pořád duchem víc disident, chartista a tak trochu provokatér.
Zářil v dobách, kdy se politika dělala v pivnici U Hrocha, U tří trojek a dalších nálevnách v okolí Sněmovny nebo alespoň v tzv. Dolní sněmovně, suterénní parlamentní hospodě, kde se tehdy ještě beztrestně a radostně kouřilo a pilo. Tedy v dobách, kdy se ještě politika nedělala na Twitteru a kdy se od politiků čekalo víc než jedna věta do televizních headlinů.
Asi by nikdy nemohl být členem velké strany, i té své malé dával docela slušně zabrat. Když původní intelektuálskou partičku v ODA postupně rozředili pragmatici, vedl proti nim nefalšovanou gerilu. On v čele křídla, nazývaného jako dinosauři (též fundamentalisti či Taliban), proti stále silnějším pragmatikům neboli svazákům. Dopadlo to, jak muselo: ODA se pod tíhou kauz a vnitřního boje rozpadla, Mašek si s hrstkou věrných (Daniel Korte, Viktor Dobal, Roman Joch, Čestmír Hofhanzl…) založil Stranu konzervativní smlouvy – a společně odešli z politického výsluní.
Ještě jednou se po deseti letech pokusili vrátit, Mašek jako zastupitel v Praze 6, Korte jako poslanec TOP 09 či Joch coby poradce premiéra Nečase pro lidská práva, ale jen si tím potvrdili, že dnešní politika se všemi kompromisy, obchody, protislužbičkami, tolerancí k minulým hříchům, názorovými veletoči, regulacemi, dotacemi, poradci a marketéry už je svět, v kterém nemohou uspět, kterému nerozumějí a necítili by se v něm dobře.
Maškovou srdeční érou byla 90. léta, doba transformace a hledání cest, kudy se ve svobodné společnosti vydat. Přitom on sám svým založením nebyl tím, kdo strhává davy a vytyčuje směry. Ale nesmiřitelností pomohl mnohému zabránit, aby cesta, na niž se vydáme, byla alespoň jakž takž přijatelná.