Chybí mi ta píseň veselá, která tiše dozněla
Jsou věci, které bereme jako samozřejmost. Vůbec se jimi nezabýváme. O to víc nás překvapí, když najednou nejsou. Krmítko v naší zahradě zeje po většinu dne prázdnotou. Ne proto, že by se někam vytratili všichni ptáci, budka na čtyřech nohách určená pro zimní přikrmování opeřenců je neustále vyjedená. Když krmítko ráno naložím slunečnicí a zrním, sletí se k němu po chvíli desítky vrabců, dva tucty hrdliček, nějaké koňadry a modřinky. Netrvá dlouho a krmení je fuč.
V tom shonu čiřikajících a štěbetajících tělíček jsem přehlédl, že letos v armádě hladových ptáků někdo chybí. Zjistil jsem to až minulý týden a dost mě to překvapilo. Na začátku roku vydal Český svaz ochránců přírody šokující zprávu: z téměř poloviny českých zahrad vymizel kos černý, ptáky zabil virus Usutu. Ještě předloni přitom u nás nebylo běžnějšího ptačího druhu. Na Vánoce 2017 se pěvec vyskytoval prakticky na každé zahradě, o rok později to bylo jen na 58 zahradách ze sta. V Praze a středních Čechách kos černý téměř vyhynul, konstatovala zpráva. O pár dní později veterináři a parazitologové potvrdili, že za úbytek kosů může Usutu. Původně africký virus přenášený komáry výzkumníci odhalili u mrtvých kosů nalezených v Brně a v Praze.
Na stránkách České ornitologické společnosti lze najít srovnávací mapy, jak se virus Usutu rozšířil po starém kontinentě. Ještě v roce 2002 se onemocnění týkalo pouze trojice evropských zemí – Itálie, Německa a Rakouska. V roce 2016 se už virus vyskytoval na většině kontinentální Evropy od Španělska po Polsko a Řecko. V Česku byl Usutu poprvé prokázán v roce 2011.
Léta se mluví o tom, že ptáků ubývá, že mizí vrabci. Ono asi jak kde, v naší středočeské vísce je vrabců tolik, že jejich křik přehluší i hluk přetížené čističky odpadních vod. Když zrovna nejsou na tahu, poskakují po loukách hejna kvíčal, ve staré jabloni rok co rok vyvedou strakapoudi mladé, špačků je jako plevele, vlaštovek nepočítaně, straky křižují oblohu po desítkách, uřvané sojky těžkopádně pendlují po vesnici, ke konci zimy se u krmítka objeví i pestří stehlíci, papoušci našich zahrad. Černou stálicí ptačího společenství byl vždycky kos. A najednou není.
Nikdy jsem si o kosu černém nic špatného ani dobrého nemyslel, vlastně jsem o něm asi nikdy nepřemýšlel. Jak řečeno, bral jsem ho jako samozřejmost. Byl součástí popkultury mého dětství. V roce 1980 – v Americe tenkrát dávali v kinech druhý díl základní trilogie Hvězdných válek – Impérium vrací úder a Jack Nicholson děsil v Kubrickově hororu Shining – vznikl v Československé televizi večerníčkový seriál o dvojici kosích dobrodruhů. „Žili, byli dva kosí bratři, žádní svatouškové, starší Josef za osmnáct, mladší Václav bez dvou za dvacet,“vypráví Stanislav Fišer hlasem Vinnetoua či inspektora Clouseaua.
Další Kos byl hrdinou pro spoustu kluků mé generace. Jan Kos, blonďatý mladík s ptačím příjmením, přezdívaný Janek. Odkud to jméno znáte? Přece z polského seriálu Čtyři z tanku a pes. Nebo další kosí věc. Divadlo Semafor, písnička ze hry Jonáš a doktor Matrace. „Na tu naši zahradu přiletěl pták černej. Podle mýho odhadu, byl to asi kos…“Neříkejte, že si ji nepamatujete.
Když o tom tak přemýšlím, zpráva o mizejících kosech je velkým ponaučením. Je důležité vážit si maličkostí, protože nic není samozřejmost.
Proto až někdy spatříte kosa, dobře si ho prohlédněte a vnímejte jeho zpěv. Možná to bude naposled. A pak si zazpíváme s Jiřím Suchým poslední verš písně o kosu: „Chybí mi ta kosí píseň veselá/ která docela tiše dozněla.“