Češi třídí PET lahve, přesto mnohé končí na skládce
Za šest let oslovila matka postiženého dítěte přes pětadvacet pobytových zařízení. Marně.
PRAHA Svlékněte mě, radí výrobci „špatných“PET lahví.
Češi patří v Evropě v třídění PET lahví mezi „lepší“žáky, zpět se těchto lahví vybere osm z deseti. Některé „petky“vhozené do žlutých popelnic přesto skončí na skládce. Recyklaci totiž prakticky znemožňuje takzvaný rukávek, neboli smršťovací fólie z PVC, kterou je lahev pokryta shora dolů.
Výrobci fólie s oblibou využívají u dětských pitíček, protože lze celou plochu na lahvi využít pro veselé dětské motivy zvířátek, mimoňů či Star Wars. Smršťovací fólie také umožňuje obepínat nejrůznější zaoblené a nepravidelné tvary lahví.
Pitíčka i čističe
Z dětských nápojů jsou rukávky vidět třeba na lahvičkách Jupík od Kofoly, Hello z Linea Nivnice či Waterrr Kubík od Maspexu. Obaleny v nich jsou ale i studené čaje Lipton od Pepsi, nápoje Rauch, Fuze Tea od Coca-Coly nebo jogurtová mléka. Kromě pití a jídla se problém týká řady drogistického zboží, hlavně nejrůznějších čističů do domácnosti.
Fólie vyrobená z PVC jde z lahve špatně sundat. Nehledě na to, že většina lidí neví, že by to měli udělat. „Nemůže to jít k recyklaci, ale ani k energetickému využití, protože je tam chlor, a to by korodovalo energetické zařízení. Je to designováno pro skládku nebo spalovnu, ač je to perfektně recyklovatelná petka,“říká k těmto typům lahví Ivo Kropáček ze společnosti Duha.
Většina oslovených výrobců pod tlakem na lepší recyklovatelnost chystá změny.
Markéta Müllerová se narodila jako zdravé dítě. V osmi měsících však začala trpět epileptickými záchvaty. „Myslela jsem, že mi dítě umírá,“vzpomíná na dobu před více než deseti lety její matka Blanka. Ta pak ještě několik let obcházela nemocnice, než se dozvěděla, že její dcera trpí Rettovým syndromem. Ten postihuje přibližně jednu dívku ze třiceti tisíc a brání jim ve vývoji. Jedním ze symptomů je právě epilepsie. A také autismus. „Půlhodina v kavárně je pro ni peklo a udělá peklo i všem okolo,“vypráví máma Markéty.
Když bylo těžce mentálně postižené Markétě dvanáct let, narodila se jí sestra. „V ten moment jsem věděla, že mám nějakých pět až šest let na to najít zařízení, než malá půjde do první třídy. Že to jinak nemůžeme zvládnout,“říká máma, která v posledních šesti letech oslovila přibližně pětadvacet pobytových zařízení v dojezdové vzdálenosti, především v Praze a ve Středočeském kraji. Většina ale odmítla s tím, že Markéta potřebuje nepřetržitý dohled. Ve zprávě je totiž uvedeno i to, že je problematická. „Kouše si nehty, tahá za vlasy, občas má sebezraňující tendence, což bylo pro zařízení těžko skousnutelné. Říkají tomu prvky agresivity či sebeagresivity, takže nejsme jejich cílová skupina,“říká Müllerová. Další komplikací je i Markétin autismus, speciálních zařízení je málo a jsou plná.
Od beznaděje k naději
Podobné potíže jako Blanka Müllerová mají ale i další lidé. S kapacitními potížemi se totiž potýkají všechny typy pobytových zařízení pro autisty. „Ani zdaleka nedokáží uspokojit poptávku. A to se netýká jen celoročních pobytových služeb, omezené jsou i možnosti poskytovatelů terénních služeb,“říká ředitelka Národního ústavu pro autismus (NAUTIS) Magdalena Thorová. To potvrzuje i loňský průzkum kanceláře ombudsmanky Anny Šabatové. Ten došel k závěru, že v mnoha krajích není možné autistu s poruchou chování do speciálního zařízení umístit.
Podle ministerstva práce a sociálních věcí tyto závěry odpovídají realitě Česka. Zlepšit situaci lidí s autismem, ale i dalších lidí s jinými vývojovými poruchami, by podle resortu měla připravovaná novela zákona o sociálních službách. Resort v ní navrhuje, aby se dotace na sociální služby ze státního rozpočtu staly povinným výdajem. „To by mělo zajistit krajům i poskytovatelům služeb dostatečnou jistotu v kontinuálním příjmu z veřejných zdrojů, aby bylo možné kvalitně plánovat sociální služby, včetně zajištění dostatečných kapacit,“říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Barbara Eckhardová. Novela by mohla být účinná snad od ledna 2021, součástí bude i prováděcí předpis, který nastaví standardy služeb.
V celé České republice je nyní 815 pobytových zařízení. Jsou to třeba týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy se zvláštním režimem a chráněné bydlení. Každé zařízení má vlastní kritéria, na základě kterých klienty přijímá. Mezi nimi je kromě častých požadavků na konkrétní věk i zaměření na specifickou skupinu klientů, například neposkytování služeb lidem s poruchou autistického spektra či lidem s agresivními či sebeagresivními sklony. Tedy přesně to, co výrazně snižuje šance Blanky Müllerové. Ani kraje nevnímají nabídku sociálních služeb pro lidi s autismem jako dostatečnou. Za nedostatečnou ji považuje 79 procent dotazovaných krajů.
Péče o klienty s poruchou autistického spektra (český zastřešující termín pro různé typy autismu a podobné poruchy – zkratka PAS) podle prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiřího Horeckého vyžaduje mnohem více přímého obslužného personálu. „Provoz této služby (pobytové služby pro osoby s PAS, pozn. red.) je tedy velmi finančně náročný,“upozorňuje Horecký. Podle ombudsmanky Šabatové může být výše nákladů ve srovnání s ostatními klienty až dvojnásobná.
Po několikaletém martyriu se Blance Müllerové nakonec podařilo dceru umístit do zařízení diakonie. „Na nějakou totální výjimku tam je od 8 do 13 hodin, což pro mě
ale není nic moc. Nemůžu stále pracovat z domova,“vysvětluje. Sháněla i hlídání, aktuálně využívá tři asistenční služby. Život je tak pro ni logisticky velmi náročný. „Každý den je naprosto jiný, asistence může kdykoliv vypadnout. Je to na zbláznění,“říká Blanka. „Kdybych ráda neorganizovala, jako jediné slušné řešení by mi zůstalo stáhnout se domů, pobrat všechny sociální dávky a prostě se na to vybodnout.“
Naději jí dává zařízení, do kterého by se její dcera prý mohla dostat za dva až tři roky. „Ale já toho mám dost už teď. Připadá mi to jako za komunistů dostat svého příbuzného do domova důchodců,“dodává.
Zarážející neznalost
Podle další analýzy, kterou vypracoval spolek Naděje pro děti úplňku, který sdružuje rodiče dětí s autismem, je problém i to, že nikdo neví, kolik jich v Česku žije, a neznáme jejich potřeby. „Je to, jako kdybychom nevěděli, kolik je tu vozíčkářů a jaký trh vlastně sytíme nabídkou péče,“uvedl předseda spolku Petr Třešňák. Koncem roku tak spolek adresoval ministerstvu práce a sociálních věcí návrh, ve kterém požaduje třeba nové standardy péče, stanovení příspěvku na péči podle skutečných potřeb, zvýšení odměn sociálním pracovníkům či mapování potřeb lidí s PAS.