Spoluviník kalamity: líný volič s dálniční známkou

Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES

Hlas lidu se probudil z dřímoty a patrně z nedostatku jiných novoročních témat začal politikům vytýkat kolabující dé jedničku. Dálnice jsou opravdu v zuboženém stavu, každý, kdo o nich v poslední době rozhodoval, by se měl omluvit a jít na lesní pěšinku odklízet šišky, ale podstata toho zádrhelu možná vězí hlouběji. Právě ten hlas lidu, který to celé platí, si totiž řízené blokace nejdůležitější dálnice pořádně všiml až po šesti letech od zahájení zběsilého experimentu.

Už na počátku přitom byl dokonale kocourkovský plán: máme málo dálnic, jsou přetížené, tak všechny peníze budeme deset let sypat do zabarikádování té nejpodstatnější průjezdné a „objížďku“nepostavíme žádnou. Ať už je za tím hloupost nebo nekalost, záměr to byl natolik blbý, že se v následujícím roce správně neměla prodat ani jediná dálniční známka. A dalšími volbami neměl projít jediný politik, který se pod to podepsal.

Nejenže se však kupony prodávají dál a žádná vláda ten omyl nezrušila, ale lidé dokonce ve zbytečně zúžených úsecích celé ty roky ochotně bourají a zabíjejí se, aby nakonec zjistili, že se na dálnici vůbec nic nezměnilo. Běžný řidič dnes nepozná „modernizovaný“úsek od starého, dokonce nepřibyl ani třetí pruh, který moderní dálnici definoval už před dvaceti lety.

Češi si zkrátka i třicet let po smrti bolševika nechají líbit skoro všechno. A nejde zdaleka jen o dálnici. Oblastí, které ještě nezačaly pořádně fungovat, je mnoho a často mají jedno společné: zákazníkům, občanům, konzumentům jejich bídná úroveň stačí. Smířili se s ní, a proto se v nich nic nelepší. Zde je jen několik patálií, na kterých se spolupodílí imaginární Pepa:

1. Obsluha v restauraci, která je závislá na jeho penězích, Pepu v horším případě ignoruje, v lepším seřve. Přesto se tam Pepa vrací utrácet.

2. Pokladní si při markování Pepova zboží povídá s kamarádkou o dvě kasy dál o tom, jak ji to v práci štve. Než vymyslí repliku, ruce se jí vždycky na deset sekund zastaví, protože nedokáže zároveň myslet, mluvit a markovat, natož aby se na Pepu podívala. Přesto Pepa nenakupuje jinde.

3. Doktor si Pepu objedná na půl devátou, čas sám navrhne, přičemž se Pepa na řadu dostane ve čtvrt na tři, protože na stejný termín bylo pozváno dvacet pacientů. Přesto by Pepa v životě nezaplatil ani třicet korun za narovnání vztahů.

4. Z respektované banky, u které má Pepa účet, mu jednou měsíčně volají, aby lhali, že mu v péči o jeho blaho nabízejí unikátní „produkt“, přičemž z Pepy pomalu a nedůstojně tahají další a další drobné. Přesto Pepa banku nezmění a ještě jí rád zaplatí za příchozí platbu na vlastní účet.

5. Pronajímá-li si Pepa byt, může se spolehnout, že se cena z inzerátu během prohlídky zvýší, například „o DPH“, které se z nájmu bytu neplatí. Přesto Pepa realitku doporučí známým.

6. Poskytovatel internetového připojení má dvakrát týdně mimořádný výpadek, přesto mu Pepa nepřestane platit dvojnásobek toho, co jeho známý v Německu.

7. V práci to Pepu nebaví, plýtvá tam svým talentem, nedostává pořádně zaplaceno a v jeho městě jsou tisíce volných míst. Přesto Pepa práci nezmění a bude tam chodit nadávat až do důchodu.

Pointa toho celého je, že špatné podmínky žití nakonec vždy začínají lhostejností toho jednoho Pepy. Jen tak se dá totiž vysvětlit, že se chronicky ucpaná dálnice už šest let léčí zbytečnou blokádou, miliony Pepů na to pravidelně, mlčky přispívají a nezajímá je to dokonce ani u těch voleb.