Kliniku už neubrání ani primátor korzár
Před bezmála třemi lety, když se (pokolikáté už?) vyhrotil případ pražského Autonomního sociálního centra Klinika, jsem napsal, že šedá je řeč předpisů a zelený strom života. Že prostě všechny lidi nejde tak jednoduše nacpat do strohých paragrafů. A že by stát coby tehdejší vlastník žižkovského objektu měl do debaty o jeho budoucnosti vedle nezpochybnitelné řeči zákonů zapojit i řeč rozumu.
Hodně lidí mi za to tehdy spílalo, že podvracím vládu práva, ba samotný princip soukromého vlastnictví. Ani náhodou! O právním rozměru celého sporu o Kliniku, jakkoliv léta přezkoumávanému několika soudními instancemi, nemůže být sporu. Nikdy a nikde nesmí existovat skupina lidí, pro niž zákony a smlouvy neplatí.
Jiná věc však je, že vládnutí státu či městu není totéž jako listovat sbírkou zákonů. A že vnímavý správce věcí veřejných je prakticky denně konfrontován s velmi složitou a politicky citlivou otázkou o ceně jinakosti. Výsledkem toho je, že se z peněz „slušné většiny“platí třeba výměna jehel a stříkaček pro narkomany. Že jen v Praze existuje několik veřejně dotovaných organizací poskytujících sociální a preventivní služby prostitutkám. Nebo že se města snaží trochu ulehčit život bezdomovcům.
Méně křiklavým příkladem jinakosti je, že zejména v mladší generaci je nezanedbatelné množství těch, kteří netouží studovat na Harvardu ani vydělávat těžké peníze, zkrátka pilně budovat ten náš kapitalismus. A právě z této komunity zejména vzešlo osazenstvo Kliniky. Kdyby se podařilo nalézt oboustranně přijatelnou variantu, v níž by tato aktivní komunita, čítající stovky až tisíce lidí, provozovala v budově sociální a kulturní centrum, aniž by tím obtěžovala své okolí, byla by to politicky přijatelná cena za to, že stát najde pro správu železnic jinou chátrající budovu.
Už proto, že se občas zdá, že státu či městu začne vadit na hlavu padající objekt až ve chvíli, kdy se do něj někdo nelegálně nabourá. A také proto, že je naivní si myslet, že vyklizením Kliniky se její osazenstvo vrátí do škol, k soustruhům a pluhům.
Na všechny tyto úvahy bylo času dost, ale teď už jsou passé. Obě strany sporu projevily malou vůli k dohodě, lidé z Kliniky třeba odmítli přesun do jiného nabízeného objektu. A když není vůle k dohodě, musí v právním státě zaznít řeč paragrafů. Soudy všech instancí proběhly, vlastnictví je nezpochybnitelné a exekuce se rozjela. Kliniku už nemůže zachránit ani ten paradox, že člověk její krevní skupiny aktuálně sedí v pracovně pražského primátora.