Antická krize, která už zničila Spartu i Atény

„století ponížení“. To je ta hlavní zpráva z Číny. Jenže místo toho pohoršená západní média hlavně sledují, že se Čína nechová podle západních vzorů. Ale Čína nemá zájem přijímat hodnoty, které Amerika prohlásila za univerzální, čímž vlastně řekla, že hodnoty těch druhých jsou špatné.

Přesto se obě země v něčem podobají, ale moc to nepomůže: považují se za výjimečné a trpí pocitem „vícecennosti“. Až se obě tyto jedničky srazí, vyžádá si to bolestivé ústupky.

Hlavní otázka zítřka: Bude pro Číňany těžší přijmout svět se dvěma „slunci“, nebo pro Američany přijmout fakt, že se musí smířit s existencí další (úplně jiné a možná i nadřazené) supervelmoci?

Naději paradoxně přináší démonizovaná Čína, protože jak se ukázalo, její strategií je nepokrytá reálpolitika bez ideologie, zaměřená na harmonický výsledek. Když přijel Henry Kissinger počátkem 70. let vyfouknout Maovu Čínu Brežněvovi, byl šokován brutálním Maovým pragmatismem a absencí jakýchkoli komunistických postojů. Mao chtěl jen dohodu a prodal by ji i za rudou vlajku.

Kromě toho je Čína trpělivá, její hodnoty a historie jí radí, že je lepší vejce vysedět než se ho snažit vybojovat a přitom rozbít.

A jak to bylo dál