Zvláštní paradox pokroku
V dnešním světě, který přináší nekonečnou nabídku špatných zpráv, se životy lidí stále zlepšují. Umírá méně kojenců i dětí, máme se lépe. Problém je, že lidé si spíše všimnou katastrof a neštěstí než pozitivních zpráv.
Většina lidí má o světě zcela mylné představy. Věří, že je hrozivější, násilnější, beznadějnější a dramatičtější než ve skutečnosti. Měli bychom se vrátit na pevnou zem, přestat se děsit a věci se nám začnou jevit v lepším světle.
Současnost lze nahlížet dvěma protichůdnými způsoby. Můžeme ji líčit jako sérii válek, revolucí, krizí, epidemií a přírodních kalamit. Nebo se můžeme zaměřit na pozvolný, ale neúprosný nárůst kvality života téměř každého člověka na planetě – na zvyšování příjmů, potírání infekčních chorob, ústup bídy, stále delší období míru, prodlužování života, rychlý pokrok technologií.
Pustíme-li televizi, nabudeme dojmu, že se potácíme od pohromy k pohromě a v budoucnu nás čekají jen další nevyhnutelné hrůzy. Ve školních osnovách dominují katastrofy minulosti a krize budoucnosti. Jak upozorňuje Matt Ridley v knize Evoluce všeho, měli bychom se naučit vnímat pesimistický a optimistický výklad téže věci.
Je to paradox, ve světě, který přináší nekonečnou nabídku špatných zpráv, se životy lidí stále zlepšují.
I v budoucnosti se na nás budou valit špatné zprávy, ale přesto budeme zakoušet pokrok. Postupné, neúprosné změny nám přinesou další materiální i duchovní zlepšení, díky němuž budou naši vnukové bohatší, zdravější, šťastnější a chytřejší a budou žít v čistším, vlídnějším, svobodnějším a méně konfliktním světě. Bude to šťastně vzniklý produkt kulturní evoluce.
Instinkt negativity
Švédský lékař Hans Rosling v převratné knize Faktomluva: Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět a proč jsou věci lepší, než vypadají, vydané v Jan Melvil Publishing roku 2018, ukazuje, že řeč faktů by se stejně jako zdravá strava nebo pravidelné cvičení měla stát součástí našeho každodenního života.
Jedině pak se nám podaří nahradit dramatický pohled na svět zdravými názory založenými na střízlivém odhadu. Budeme se správněji rozhodovat, přihlížet jen k reálným nebezpečím a nebudeme se stresovat kvůli nesprávným věcem.
Laické uvažování o světě je podle Roslinga vedeno mnoha nesprávnými instinkty: instinktem propasti, instinktem negativity, instinktem lineárnosti, instinktem strachu, instinktem zveličování, instinktem osudovosti, instinktem jedné perspektivy, instinktem obviňování a instinktem urgentnosti. Není zde prostor je představit všechny, zastavme se alespoň u tří z nich.
Instinkt negativity znamená sklon všímat si více špatných věcí než dobrých. „Svět je na tom pořád hůře,“slýcháme často.
Většina lidí věří, že svět se zhoršuje. Není divu, že jsme ve stresu. Ano, existuje spousta špatných věcí. A jsme o nich neustále informováni. Daleko obtížnější je dozvědět se o dobrých věcech – miliardě zlepšení, kterou všichni pozorujeme, ale nejsou tak mediálně zajímavá.
Jde o neviditelný tichý zázrak lidského pokroku. Míra extrémní chudoby za posledních dvě stě let klesá. Jak v rozvinutém, tak rozvojovém světě roste střední délka života. Dětská úmrtnost všude na světě klesá. Emise škodlivých látek v ovzduší západního světa klesají. Počty obětí leteckých nehod klesají. Technologické vynálezy nám zpříjemňují život.
Zpravodajství nám přináší záplavu negativních zpráv ze všech koutů světa. Není divu, že podlehneme iluzi neustálého zhoršování situace. Pesimistický pocit, který to v nás vyvolává, pak ještě zesiluje naše neschopnost pamatovat si minulost.
Na minulost se díváme skrze růžové brýle a už si nepamatujeme, že loni nebo před dvaceti či padesáti lety docházelo k podobně hrozným událostem. Iluze zhoršování způsobuje některým lidem velký stres, jiné zase připravuje o naději. A vlastně úplně bezdůvodně.
Negativní zprávy přitahují větší pozornost než zprávy pozitivní, protože informace o nepříznivých a tragických událostech se šíří s mnohem větší rychlostí a naléhavostí. Když se pak situace zlepší, většinou už se to nedozvíme. Tím se v nás systematicky vytváří příliš negativní dojem ze světa kolem nás, což je zbytečně stresující.
Instinkt strachu
Instinkt strachu má z našich dramatických instinktů největší vliv na to, jaké informace zpravodajci vyberou. V moderní době v nás hrozící nebezpečí stále instinktivně spouštějí strach. Proto každý den sledujeme ve zprávách: tělesná zranění či násilné činy způsobené lidmi či přírodními silami; únosy či dopadení zločinců; kontaminace: nakažení neviditelnými látkami, které nám mohou způsobit nemoc či otravu.
Média využívají instinktivního strachu, protože jde o snadný způsob, jak upoutat pozornost. K nejúspěšnějším reportážím patří ty, které spouštějí více než jeden druh strachu. Třeba únos a letecká havárie v sobě kombinuje strach z tělesného ublížení a strach ze zajetí. Oběti zemětřesení uvězněné pod troskami zhroucených budov získávají více pozornosti než běžné oběti zemětřesení. Je-li v případu zapojeno více druhů strachu, získává drama na intenzitě.
„Je to paradox: obraz nebezpečného světa nebyl médii nikdy šířen účinněji a rozsáhleji než dnes, a přitom svět nebyl nikdy bezpečnější a méně násilný,“upozorňuje Rosling.
„Strachy, které našim předkům pomohly přežívat, dnes udržují práci novinářům. Není to však vina novinářů a neměli bychom čekat, že se v tomto ohledu něco změní. Situace není důsledkem ,logiky médií‘, producentů zpráv, ale ,logikou pozornosti‘ v hlavách spotřebitelů.“
Fakta jsou však neúprosná. Počet obětí přírodních katastrof se za posledních sto let výrazně snížil. V porovnání se stavem před sto lety jde o méně než čtvrtinu tehdejšího počtu. Protože se světová populace za tu dobu rozšířila o pět miliard, je pokles ještě působivější.
V přepočtu na obyvatele klesl počet obětí na pouhých šest procent proti stavu před sto lety. Důvodem, proč v současnosti zahyne důsledkem přírodních katastrof o tolik méně lidí, není, že by se příroda nějak zklidnila. Je to proto, že už většina lidí nežije v nuzných podmínkách.
Strach může být užitečný, ale jen tehdy, když se zaměřuje na správné věci. Při chápání světa bývá instinkt strachu velmi špatným rádcem. Vede nás k tomu, že věnujeme pozornost nebezpečím, která jsou nepravděpodobná, a nevšímáme si skutečně riskantních věcí.
Pravděpodobnost, že se stanou události, jichž se lidé nejvíce obávají, je mizivá: přírodní katastrofy (0,1 procenta všech úmrtí na světě), letecké havárie (0,001 procenta), vraždy (0,7 procenta), nukleární ozáření (0 procent), terorismus (0,05 procenta). Žádná z nich nezpůsobila smrt více než jednoho procenta lidí, kteří každoročně zemřou.
Instinkt zveličování
Máme sklon vidět věci ve špatných proporcích. Instinktivně se podíváme na osamocený údaj a chybně vyložíme jeho význam. Zveličujeme. Že špatně posuzujeme velikost věcí, je však přirozené. Připadá nám instinktivně nelidské odvracet se od jednotlivého člověka v utrpení.
Jako příklad uvádí Rosling údaj UNICEF, že v roce 2016 zemřelo 4,2 milionu miminek před dosažením prvního roku života. Ve zprávách a materiálech aktivistických skupin často vídáme podobně osamocené a emocemi nabité údaje. Dokáže si vůbec někdo představit 4,2 milionu mrtvých miminek? Je to hrozná představa tím spíše, že drtivá většina zemřela na nemoci, kterým šlo poměrně snadno zabránit.
Přesto se pokusme zasadit lidské utrpení do kontextu. Otevřeme-li starší statistiky, zjistíme, že v roce 2015 zemřelo 4,4 milionu miminek a v roce 2014 4,5 milionu. V roce 1950 to bylo 14,4 milionu. Najednou hrozivé číslo z roku 2016 vypadá mnohem lépe. Ve skutečnosti tento ukazatel nebyl za celou dobu, co se údaje zaznamenávají, nižší.
V roce 1950 se na světě narodilo 97 milionů dětí a 14,4 milionu zemřelo. Míra úmrtnosti kojenců se vyšplhala na 15 procent. V roce 2016 se narodilo 141 milionu dětí a zemřelo jich 4,2 milionu. To představuje dětskou úmrtnost 3 procenta. Při porovnání poměrných, nikoli absolutních čísel nám aktuální údaj připadá úžasně nízký.
Poučení je prozaické: když nějaký údaj sám o sobě vypadá působivě (je hodně vysoký, nebo nízký), měli bychom zachovat klid. Když ho porovnáme s jiným relevantním údajem nebo ho s jiným vydělíme, získáme třeba i opačný dojem a už nám nebude připadat tak vysoký, nebo nízký. Měli bychom se naučit vidět věci ve správných proporcích.
Vnímání a realita
Politici, novináři ani aktivisté nám nepředkládají objektivní obraz světa. Vždy soutěží o naši pozornost, a proto k tomu využívají strhující příběhy a dramatické titulky. Vždy se budou z povahy věci zaměřovat na neobvyklé situace, nikoli na běžné události, na nové a dočasné trendy, nikoli na dlouhodobé trendy měnící se pozvolna.
Ani u nejserióznějšího média si nelze představit, že by věrně zachycovalo realitu. Média nevysílají neutrální, nedramatický obraz světa, jak to dělají statistické úřady. Bylo by to korektní, ale příliš nudné. Jako příjemci zpráv bychom se měli naučit, jak si ze zpráv vytáhnout více faktů. A uvědomit si, že pro pochopení světa nemusí být zprávy tak důležité.
Světonázor na základě faktů nám usnadňuje správnou orientaci v životě. „Světonázor založený na faktech je pro nás příjemnější. Vytváří méně stresu a beznaděje než dramatický pohled na svět – prostě proto, že není tak dramatický, negativní a děsivý,“uzavírá Rosling. „Budeme-li svůj pohled na svět zakládat na faktech, uvidíme, že svět není tak špatný, jak se zdá, a pochopíme, co máme udělat, abychom ho dále zlepšili.“