Škoda, že Zach s Horváthovou neprolamují vlny sami
Roman Zach a Petra Horváthová herecky táhnou divadelní adaptaci Prolomit vlny, kterou uvádějí v pražské La Fabrice.
Tomáš Šťástka
Pokusit se na divadelní prkna přetavit děj snímku Prolomit vlny, jak se o to pokusili v La Fabrice, vyžaduje notnou dávku odvahy. Režisér Lars von Trier ve filmu z roku 1996 představil příběh mladičké Bess, která vyrůstá v sevřené presbyteriánské komunitě a zamiluje se do těžaře Jana. Jejich výbušně erotický vztah se však posléze musí vyrovnat s Janovým zraněním a upoutáním na lůžko. Bess si přičítá vinu a chce být muži stále po boku, ten jí však vystaví zvláštní zkoušce, když řekne, že jejich lásce dostojí nejlépe tak, že bude spát s cizími muži.
Zvláštního, jakoby odosobněného vzhledu filmu dosáhl von Trier tím, že natočené záběry nechal upravit pro video a pak je opět převedl do verze pro film. Docílil tak efektu nižšího rozlišení: Prolomit vlny se proto diváka nesnaží vtáhnout do svého světa, jak to činí většina velkofilmů. Snímek naopak přiznává, že se před divákovými zraky odehrává jakýsi vzdálený příběh, a je jen na něm, jak si s ním poradí.
S podobným vědomím je třeba přistupovat i k divadelní adaptaci, již do pražského prostoru La Fabrika připravila režisérka Viktorie Čermáková a spolek SpoluHra. Divadelní uskupení, které se snaží divákům nabízet silné komorní příběhy prostřednictvím známých tváří, si tentokrát vytyčilo smělý cíl – jednak si vybralo látku nepříliš komorní (nastudování vyžaduje osm postav) a zároveň von Trierova tvorba je natolik specifická, že se jen těžko lze vyhnout srovnání.
Silná dvojice
Čermákové se nicméně podařilo dosáhnout podobného v úvodu zmíněného efektu jako von Trierovu filmu. Z inscenace totiž doslova čouhá jakási sterilnost, odosobněnost, chlad. Scéna v podání Evy Jiřikovské využívá jen několika židlí, stolu a zástěny. Z těchto „spartánských“rekvizit vytváří prostředí svatby, ropné plošiny, nemocnice, skotských exteriérů.
Režisérka totiž sází čistě na herectví ústřední dvojice – Roman Zach a Petra Horváthová se svým filmovým protějškům Stellanu Skarsgardovi a Emily Watsonové herecky vyrovnají, což už samo o sobě zasluhuje pozornost. Horváthová dokázala do své psychicky i fyzicky vyčerpávající role dostat vše, od naivní dívenky toužící po svatbě přes vyšinutou s Bohem rozmlouvající ženu až po onu finální hřešící „Maří Magdalénu“.
Taková pochvala však bohužel nemůže mířit za zbytkem obsazení, které vedle nich působí s prominutím jako skupinka komparzistů. Vzhledem k délce představení se nabízí otázka, zda nestálo za to představení více proškrtat a soustředit se jen na ústřední dvojici. Vše okolo (včetně nevyrovnaných projekcí) totiž vyznění kusu zbytečně snižuje a zbrzďuje. SpoluHra vlastně asi vůbec nemusela vystupovat ze svého původního komorního zadání.
Prolomit vlny La Fabrika