Poslední hodiny Jana Palacha. Pochodně č. 1
Na netěsnící okna studentské ubytovny na pražském Spořilově doráží vlhká lezavá zima. V polovině ledna je kolem nuly. Nízké baráky kdysi sloužily dělníkům kopajícím průkop nedalekým kopcem pro železniční trať. Tedy žádný luxus. Studenti si musí topit v kamnech a zejména k ránu je na šestilůžkovém pokoji chladno. Od osmi hodin je na kolejích i dvacetiletý Jan Palach. Do Prahy přijel vlakem brzy ráno z rodných Všetat.
Ten den, ve čtvrtek 16. ledna 1969, se upálí.
Co dělal Jan Palach v osudových chvílích před 50 lety, lze vyčíst z dokumentů a svědectví uložených v Archivu bezpečnostních složek.
Hodinu před polednem student Univerzity Karlovy z pokoje č. 6 spořilovských kolejí odchází. „Tak kluci, ahoj,“rozloučí se. Míří do centra města. A také do věčně spletitých českých dějin. Zbývají tři a půl hodiny do jeho šokujícího protestu, do hrdinského, ale zároveň tragického činu. A šestasedmdesát hodin do chvíle, než popálený takřka na 100 procentech těla vydechne svou utrápenou duši.
Ještě na ubytovně – jež tehdy stála na místě nynějšího depa Kačerov – během dopoledne napíše do sešitu s černými deskami nejprve koncept posledního dopisu a pak čtyři jeho takřka identické varianty.
V nich 124 slovy svým protáhlým rukopisem píše o tom, že si jako člen skupiny dobrovolníků vylosoval čest na protest se upálit. Chce probudit národ z odevzdanosti, neomezenou stávkou vyvolat celonárodní odpor. Mimo to požaduje například i zrušení cenzury.
„Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora, leden 1969 musí začít zdola,“uzavírá.
Podepíše se jako Pochodeň č. 1.
Cesta ze Spořilova do středu města tehdy zabrala minimálně 40 minut. Dle jednoho ze svědků se ještě před polednem Jan Palach zastavil v budově Vysoké školy ekonomické na Žižkově či snad později i v nedaleké studentské menze v Opletalově ulici č. 38.
Mladík si cestou koupí poštovní známky a jednu pohlednici s černobílou fotografií chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Na rubu lístku modrou propisovací tužkou zaškrtá popisku k fotografii vyvedenou v azbuce a dopíše verzálkami „CENSUROVÁNO“. Palachův odpor proti okupaci Československa vojsky Sovětského svazu je i v tomto detailu naprosto zřejmý.
Pak přidá kladenskou adresu svého přítele Huberta Bystřičana a krátký pozdrav: „Ahoj Huberte! Z města nad Vltavou Ti šle pozdrav“... A opět skličující rozloučení odkazující k tragickému činu sebeobětování: „Tvůj Hus.“
Lístek s třicetihaléřovou známkou a vyobrazenými Adršpašskými skalami po cestě vhodí do poštovní schránky (adresátovi dorazí až po Palachově smrti) spolu se třemi zmíněnými dopisy. Jeden si nechá u sebe.
Cesta ke konci
Rušná ulice Na Poříčí č. 22 v centru Prahy. Naproti hotelu Imperial – kde má restauraci známý kuchař Zdeněk Pohlreich – stojí ošuntělý dům se zdobným štukem kolem oken a zlatým sluncem ve štítu. Přízemí opanují robustní vrata průjezdu a vchody s výlohami obchůdků s módou. Před půl stoletím zde byla prodejna domácích potřeb.
Právě tady si Jan Palach 16. ledna v brzkém odpoledni kupuje dvě bílé umělohmotné nádoby s modrým víkem. Každá ho vyjde na osmnáct korun. Při vyšetřování si prodavačky na mladíka nevzpomenou. Na rozdíl od obsluhy čerpadla národního podniku Benzina, které bylo zhruba kilometr odtud.
Opletalova č. 9. Funkcionalistická budova obložena tmavými kachlíky. Na konci vydlážděné ulice prosvítá mezi domy hektický život Václavského náměstí. V přízemí domu dnes směnárna, hodinářství a kadeřnický salon sousedí s vjezdem do garáží a autoservisu. Zde na konci 60. let stála benzinová pumpa.
„Povšiml jsem si, že byl hodně bledý,“vypoví čtyřicetiletý pumpař. Mladík má nepřítomný výraz a muži připadá duchem úplně mimo. Je zřejmě posledním člověkem, s nímž
Palach před činem hovořil.
Mladík si nechá načepovat čtyři litry benzinu. S naplněnými nádobami a aktovkou v ruce pak zamíří zřejmě rovnou pod rampu Národního muzea. Zbývá mu 350 metrů. Projde Opletalovou ulicí, po pravé straně mine monumentální pomník svatého Václava a u nárožního Domu potravin – dnes hotelu Wilson – naproti tehdy rozestavěné budově Federálního shromáždění, přejde ulici.
Je něco před půl třetí odpoledne, když u kašny pod rampou Národního muzea odloží nádoby i aktovku, svlékne černý tříčtvrteční kabát a společně se světlou šálou ho přehodí přes zábradlí.
Nožíkem otevře hnědou lahvičku s nápisem éter, vdechne těkavý obsah a odhodí ji. Skleněná nádobka se rozbije o dlažbu. Palach se shýbne ke konvicím, celý se polije benzinem, škrtne zápalkou a... zapálí se.
Zářivě oranžový plamen zakryje celé jeho tělo. Mladík vykročí dopředu, otře si hořící ruce a dvakrát nebo třikrát si sáhne na hrudník. Pak přeskočí zábradlí.
Bez hlesu běží směrem k Domu potravin. Mírně roztahuje ruce. Kolem zrovna projíždí tramvaj. Palach ji obloukem obíhá. A za ní se kácí naznak na silnici mezi chodník a koleje. Lidé se ho snaží uhasit svými kabáty a vlastně vším, co je po ruce.
V tu chvíli přijíždí sanitka. Vůz Ústředního zdravotního ústavu ministerstva vnitra s SPZ AB 27-91 je na místě náhodou. „U Muzea se lidé před námi rozestupovali, takže jsme dojeli prakticky až k muži, který ležel na zemi přikrytý kožichem a jehož šatstvo na něm doutnalo,“vypoví řidič.
Sanita nejprve veze těžce popáleného muže do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, kde ji však službu konající sestra pošle o kus dál zpět k Vinohradům na speciální oddělení.
Tři mučivé dny boje o život
Legerova ulice č. 61. Zpustlá budova přimknutá k rušné magistrále. Kdysi výstavní dům je dnes opuštěný, v přízemí již před lety zazdili okna. Půl století nazpět tu sídlila Klinika plastické chirurgie.
Palacha na ambulanci přijímají pár minut před 15. hodinou. Stále je při vědomí. Odvážejí ho do čtvrtého patra na šokový pokoj. „Nehoda?“ptá se zdravotní sestra ve výtahu. „Ne, já jsem se sám polil a sám jsem se zapálil, na protest proti tomu, co se tady děje,“opáčí s obtížemi student.
Následující tři mučivé dny bojuje v Legerově ulici o život. A národ je na nohou. „Jde o osobnost se smyslem pro spravedlnost a svobodu. Velmi mu záleží na tom, aby okolí jeho čin pochopilo správně, nikoliv jako sebevraždu,“píše se v psychiatrickém posudku.
Pokoj ve čtvrtém patře s velkým zaprášeným oknem do dvora. Po zemi se válí rozbité kryty zářivek. Zdi jsou oprýskané. Tady před 50 lety stála sněhobílá postel. A na ní ležel umírající Jan Palach.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,“svěří se přerývavě pacient lékařce v jednom z posledních rozhovorů. Konec je neodvratný. „Smrt se nedala ani včasnou, ani vhodnou lékařskou pomocí odvrátit,“napsali lékaři do pitevního protokolu. V neděli 19. ledna 1969, v 15.30 Pochodeň č. 1 umírá.
V nastupující normalizaci se Palachovi ještě nepodaří vyvolat společenské změny. Dvacet let po jeho smrti však protesty při takzvaném Palachově týdnu odstartují atmosféru, která vyvrcholí pádem komunismu v Československu.
Polil jsem se sám, sám jsem se zapálil, na protest proti tomu, co se tady děje. Jan Palach, dopis Pochodně č. 1