„Být světlem pro ostatní“
Proti režimu se upalovali mniši, studenti i komunisti
připravených se upálit na protest proti tamní perzekuci buddhistů. To pravděpodobně inspirovalo pasáže v Palachově dopisu Pochodně číslo 1 – pokud do 21. ledna 1969 nebudou splněny jeho podmínky, vzplane další živá pochodeň.
Podle dostupných svědectví a archivních dokumentů skupina zmíněná v Palachově posledním dopisu patrně vůbec neexistovala. Přesto se upalovali další.
„Občané Republiky československé, protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2,“napsal do dopisu šumperský student Jan Zajíc. Upálil se 25. února 1969 na schodech domu na Václavském náměstí. „Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Jen tak budu žít dál,“napsal. Pro „Pochodeň č. 3“dokonce připravil kufr s hořlavinou a dalšími potřebami. Měla to být jeho spolužačka, která měla vzplát na Mezinárodní den žen 8. března. Nakonec to neudělala.
Posledním, kdo se upálil, byl komunista Evžen Plocek. Bylo to 4. dubna 1969 v Jihlavě. Kvůli pokračující cenzuře se jeho čin podařilo ututlat.
Podle studie psychiatra Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval údaje získané mimo jiné od Veřejné bezpečnosti, se od ledna do dubna 1969 uskutečnilo v Československu celkem 29 pokusů o sebeupálení. Z nich jen tři – Palacha, Zajíce a Plocka – měly nepochybně politicky motivovaný charakter.