Poslepovaný Pan Skleněný
Z Vyvoleného se vrátí Bruce Willis i Samuel L. Jackson coby lstivý Pan Skleněný, z Rozpolceného zase James McAvoy, jehož postavu v novince Skleněný honí právě Willisův hrdina. Dává to smysl?
Leda Šestý smysl, dalo by se zavtipkovat s odkazem na další, nejslavnější film z těch, které natočil M. Night Shyamalan. Jenže není proč se smát. Pokud platí myšlenka, že každý umělec vlastně po celý život vypráví stále dokola jeden a týž příběh, pak tvůrce mysteriózních thrillerů k ní může připojit dovětek „a dělá to stále hůř“.
Kdy už proboha vybafne
Především se již nedá mluvit o thrilleru, nýbrž o studiové inscenaci zasazené do psychiatrické léčebny, v níž se tři klíčové postavy sejdou poté, co vysvětlí svou minulost a chování. S lékařkou, kterou hraje vyloženě uspávací Sarah Paulsonová, vedou dlouhé teoretické meditace nad komiksovými hrdiny, za něž se podle doktorky chorobně považují. Proti téhle žvanivé léčbě prolínané vzpomínkami na traumatické dětství „pacientů“zosobňuje seriálová Terapie vzrušující akční podívanou.
Zavírající se oči drží ve stavu bdělosti pouze tři prvky: interesantní stříbrné strnisko Bruse Willise, herecky opět parádní přechody Jamese McAvoye mezi četnými identitami jeho postavy z Rozpolceného a čekání, kdy Samuel L. Jackson coby zdánlivě ochrnutý titulní zlosyn konečně na své ošetřovatele vybafne.
Sotva se toho divák dočká, vytře si ospalky z očí s nadějí v pořádnou bitku, neřkuli padouchy zamýšlený výbuch. Ovšem Shyamalan svou partu nepustí z katastru blázince, jako by si tím ospravedlnil následující šílené dění včetně několika point, jedné ulítlejší než druhá.
Režisér totiž ještě posílil svou ambici přenést napínavý žánr do hájemství filozofie. Takže své vyprávění zcizuje, ale bez humoru, a hrdiny nechává přemýšlet způsobem nanejvýše otravným, zvláště když se duté teorie odrážejí od krunýře levné produkce.
Divák superhrdina
Propojit posedlost komiksy s tajemstvím vesmíru si může dovolit pouze Teorie velkého třesku, protože používá humor, kdežto osudová vážnost Skleněného s pojmy sebeobětování, předurčení či zúčtování působí úmorně nezáživně.
Co si tedy počít s čistě účelovým slepencem, který už ani nestraší, ani nebaví, ani vizuálně neomračuje a jehož kuchyňské mudrování zůstává hluboko pod laťkou vtipné rafinovanosti plné filmařsky hravé fantazie, jakou si nastavily samy moderní komiksy třeba ve filmu Spider-Man: Paralelní světy?
Lze mu udělit třikrát deset procent za vzácnou příležitost vidět pohromadě trio silných hollywoodských hráčů bojujících statečně s marným textem a pět procent za víru, že už si to nezopakují. Aspoň finále Skleněného to naznačuje, ačkoli taková maličkost jako logika příběhu nemusí Shyamalana v touze dotknout se všehomíra zastavit.
Mimochodem: pokud film hledá odpověď na otázku, zda superhrdinové opravdu existují, nabízí současně jasnou odpověď: nadpřirozené schopnosti prokáže každý, kdo vydrží v kině až do konce. Skleněný USA, 2019