PRAŽSKÉ VYDÁNÍ
Z učitelů jsou spíše úředníci Práci pedagogů na školách tlumí nadměrné papírování
PRAHA Ze Švermovy až na Kosmonautů. I tak se cestující metrem ještě před třiceti lety vzájemně informovali, kam že to vlastně jedou. Řada stanic totiž měla za minulého režimu názvy poplatné tehdejší době. Dnes by sice Pražané dojeli z Jinonic na Háje, ale vlastně by přijeli na stejná místa.
Nejvíce ideologických označení, která nechala změnit rada hlavního města teprve 21. února 1990, se dříve nacházelo na lince C. Tady roky fungovala stanice Budovatelů (Chodov), Družby (Opatov), Gottwaldova (Vyšehrad) nebo třeba Primátora Vacka (Roztyly). Na trase B stála Moskevská (Anděl) i Dukelská (Nové Butovice) a na lince A Leninova (Dejvická).
Kromě toho byl tehdejší plán metra oproti současnému ještě značně omezený. Zatímco nyní je v provozu celkem 61 stanic podzemní dráhy, před třiceti lety jich bylo pouze 36. Konečné byly například na dnešních stanicích Florenc, Nové Butovice, Nádraží Holešovice nebo Strašnická.
S počtem stanic souvisí i množství přepravených pasažérů. Za rok 1989 metro svezlo celkem 459,4 milionů cestujících, v posledních letech se jejich počet blíží už 600 milionům za období dvanácti měsíců.
Při dalším porovnání je zřejmé, jak se za tři desítky let prodloužila síť městské hromadné dopravy. Trati metra nabyly ze 32,7 na 65,4 kilometru, v případě tramvajových kolejí se jedná o posun ze 129 až na 142,7 kilometru. Trasy autobusů v současnosti měří 839 oproti dřívějším 598 kilometrům.
V roce 1989 například ještě neexistovala více než pět kilometrů dlouhá tramvajová trať z Braníku na Sídliště Modřany nebo z Hlubočep na Barrandov. Zprovozněn nebyl ani úsek z Palmovky na Ohradu, na Balabenku, do Radlic nebo k Nádraží Podbaba.
Chyběly příměstské linky
Největší rozdíly v autobusové dopravě oproti dnešku spočívaly v chybějících příměstských linkách. „Před rokem 1989 dopravní podnik zásadně obsluhoval jen území hlavního města a svými autobusy nezajížděl do okolních obcí. To se změnilo v roce 1992, kdy pronikly první dvě linky do Ořechu a Hovorčovic. Tehdy se začaly uznávat některé jízdní doklady mezi ČSAD a dopravním podnikem,“vysvětluje vedoucí archivu dopravního podniku Pavel Fojtík.
Bez zajímavosti není ani srovnání cen jízdného. Jedna cesta MHD dříve vyšla pouze na jednu korunu. Jízdenka však byla jednorázová, takže při každém přestupu si musel cestující označit novou. Dnešní jízdné je komplikovanější, neboť existují různá tarifní pásma. Cena základní jízdenky je nyní 32 korun, i s přestupy je možné ji využívat 90 minut.
Kontroloři měli plné ruce práce s černými pasažéry i tehdy. Podle Fojtíka od roku 1985 vyšla pokuta na sto korun, což odpovídá stonásobku jízdného. V tomto ohledu je nyní přirážka za cestování bez jízdních dokladů vlastně mírnější. Pokud cestující zaplatí na místě nebo do dvou týdnů, uhradí 800 korun, což je pouze pětadvacetinásobek současného jízdného.
V porovnání s dneškem se také výrazně proměnil vozový park dopravního podniku. V roce 1989 ještě dosluhoval nejstarší typ sovětských vozů metra Ečs vyráběných přímo pro Prahu, kromě toho už ale byly v provozu i soupravy 81-71. Dnes slouží na lince A a B jejich modernizované verze označované 81-71M a na lince C je doplňuje typ M1.
Mezi tramvajemi tehdy dominovaly legendární soupravy T3. Celkem měl dopravní podnik k dispozici čtyři typy vozů. Dnes může dopravce vybírat dokonce ze sedmi druhů. Podobná variabilita, která dříve nebyla běžná, platí také pro autobusy. Vozový park obsahuje kromě standardních modelů i ty nízkopodlažní, kloubové, elektrobusy či nejmenší, takzvané midibusy.
Revoluce v podzemí
Metro se stalo také důležitým svědkem revolučních událostí v listopadu roku 1989. „Veřejná bezpečnost zasahovala proti demonstrantům vodními děly i slzným plynem. Lidé se schovávali, kde se dalo, a velká část z nich tehdy obvykle hledala útočiště v metru. A tak byl slzný plyn často cítit i ve stanici Muzeum či Můstek. Své si v tomto směru ‚užili‘ i pracovníci metra,“vzpomínal před časem v časopisu zaměstnanců dopravního podniku DP kontakt bývalý strojvedoucí Jiří Tonar.
Podle něj bylo v tomto období obvyklé, že lidé lepili přímo na vagony metra letáky s informacemi o revolučním dění.
Co se naopak za třicet let v hromadné dopravě téměř nezměnilo, jsou interiéry stanic metra, jejichž výzdobu obzvláště na lince A považují odborníci za velmi zdařilou. V provozu stále zůstává i čtyřicítka sovětských eskalátorů, které byly mezi lety 1980 a 1987 vyrobeny v tehdejším Leningradu. Narazit na ně Pražané mohou třeba na několika místech ve stanici Florenc, Jiřího z Poděbrad i na Národní třídě, Můstku nebo na Karlově náměstí.