Když vám žiletka řekne, že jste sexistické čuně

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Představme si televizní reklamu na nějaké běžné spotřební zboží. Třeba na dámské vložky. Nebo nějakou kosmetiku.

Scéna – luxusní bar. Na židličce sedí blonďatá žena v kratičkých růžových šatičkách s hlubokým dekoltem. Nakrucuje se před cizím solidním pánem, který pije minerálku. Nechává mu nalít sklenici bourbonu. Střih.

Scéna – koupelna. Táž žena bere do ruky platíčko s antikoncepčními pilulkami. Chce si jednu vzít. Pak si to rozmyslí. Se lstivým úšklebkem hází pilulky do záchodu. Střih.

Scéna – schody justičního paláce. Žena v přepychových šatech a s diamantovými šperky v doprovodu dvou advokátů triumfálně kráčí ke svému bílému kabrioletu. Ten pán, který v první scéně v baru působil tak zámožně, nyní vypadá jako bezdomovec. Šourá se ve starých teniskách a rukavicích bez prstů ke svému nákupnímu vozíku, ve kterém má pár kartonů a deku. Když tu přichází jeden z právníků jeho exmanželky. A zabavuje mu i ten vozík.

Celé je to podkreslené charizmatickým altem, který říká: „Ženy, je čas na změnu. Přestaňte zneužívat svoje fyzické přednosti. Přestaňte se chovat jako vypočítavé mrchy a bezskrupulózní zlatokopky. Máte přece na víc.“Stmívačka, konec.

Co myslíte – mohla by se takto pojatá televizní reklama třeba někoho dotknout?

Jistě, že mohla! A právem. Byla by to nehorázně pitomá, zlá, hrubě urážlivá slátanina, která by vycházela z těch nejhloupějších stereotypů. Natočit a vysílat by ji mohl snad jen někdo, kdo je svými nevydařenými vztahy se ženami hluboce frustrovaný, nenávistný a zahořklý. Ale i takoví lidé mívají jakousi morální záklopku, takže takováhle příšernost by nejspíše nikdy nespatřila světlo světa. Totiž – za normálních okolností. Problém je, že „normální okolnosti“v době radikálního feminismu neplatí.

Reklamy stejného druhu, jako je ta fiktivní z úvodu tohoto „Výstřelu“, se totiž běžně točí. A vydávají je dokonce globální korporace. Od hypotetického spotu s blondýnou se liší jen v jediném detailu. Nejsou o ženách.

Nejnověji se na terén genderového moralizování vydala firma Gillette. Její reklama to říká natvrdo: muži jsou v ní zobrazeni v zásadě jako sexistická prasata a agresivní násilníci. Ženy přehlížejí, obtěžují nebo rovnou s úchylným výrazem pronásledují po ulici. Mezi sebou se rvou, a to už od nejútlejšího věku. V závěru přichází katarze – muži pochopí, jak jsou zpozdilí, a začnou se chovat galantně k ženám a přátelsky k jiným mužům. A hlas v pozadí mluví o tom, že je potřeba skoncovat s „toxickou maskulinitou“.

Celé je to zrovna tak pitomé, jako kdyby někdo prohlašoval ženy šmahem za vychytralé manipulátorky. Jenže v době vyhroceného feministického aktivismu platí na muže zjevně jiná měřítka.

Což se však mnohým z nich nelíbí. Reklama Gillette vzbudila mohutný poprask mezi muži prostými i celebritami, jako je britský moderátor Piers Morgan. Ti nejnaštvanější prohlašují, že už se nebudou holit, a pokud ano, tak rozhodně ne holítky od Gillette. Ti vtipnější zase poukazují na zábavný rozměr celého příběhu – od svých žiletek prý očekávají něco jiného než kázání o morálce. A bojovné feministky se mezitím snaží každého, kdo se proti urážlivé reklamě ozve, ocejchovat coby „součást problému“a skrytého sexuálního predátora.

Problém frašky s žiletkami však spočívá v něčem jiném. Genderoví aktivisté a aktivistky tvrdí, že zlepšují společnost odbouráváním stereotypů. Omyl. Jsou to právě oni, kdo ty nejhloupější stereotypy šíří.