Filmová Cesta vede do Tibetu, který už zmizel

PRAHA S výjimkou badatelů z Národního filmového archivu věděl o jeho existenci jen málokdo. Pozapomenutý cestopis z roku 1954 Cesta vede do Tibetu, který se dočkal mezinárodních cen i domácích zákazů, se nyní vrací do kin díky tematickému distribučnímu projektu Dech hor. A jeho premiérové nasazení ve dvacítce kin celé republiky napovídá, že unikát budí zájem.

Ve třech verzích

Není divu, vždyť svět, který zachytil, dnes už prakticky neexistuje. Československý armádní film tehdy vyslal dva mladíky, režiséra Vladimíra Síse a kameramana Josefa Vaniše, aby spolu s čínskými kolegy natočili dokument o stavbě silniční magistrály vedoucí napříč velehorami z provincie S’čchuan až do Lhasy, hlavního města Tibetu, jenž si tenkrát ještě uchovával alespoň částečnou nezávislost.

Takže český tandem stihl během expedice nasnímat i výjevy, které čínským úřadům nebyly zrovna po chuti, od místních náboženských památek přes všední život Tibeťanů až po setkání s tehdy devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem, který tu vykonal tradiční obřad jen krátce před svým odchodem do exilu.

Do plánované filmové oslavy budovatelského nadšení pronikly rovněž kontroverzní záběry drsných podmínek nejen na stavbě, karavany jaků s dodávkami chybějících potravin nebo první neblahé dopady civilizace na doposud panenskou krajinu.

Ani Sís s Vanišem se nevyhnuli problémům, kam se nemohli dostat auty, putovali s domorodými průvodci na koních nebo pěšky. Navíc měli neshody s čínskými filmaři, takže nakonec vznikly tři různé verze výsledného dokumentu: jiná pro Československo, pro Čínu a pro mezinárodní přehlídky.

V roce 1955 snímek Cesta vede do Tibetu získal ocenění na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech, nicméně do kin směl vstoupit teprve následujícího roku a dlouho se v nich stejně neohřál, koncem 50. let se zákaz jeho promítání znovu obnovil.

Poslední svědkové

Což může z pohledu současného diváka působit nepochopitelně, protože průvodní komentář, který namluvil herec Karel Höger, beztak nese jasné známky dobové politické cenzury. Ovšem na obrazech barevné reportáže nemohla žádná ideologie nic změnit, takže se staly možná posledními svědky původní podoby země.

Ve snaze vymýtit buddhismus totiž Číňané odsvěcovali chrámy i kláštery, děti odebrané rodičům posílali na převýchovu a po potlačení protičínského povstání v roce 1959 dokonala zkázu tradic Tibetu takzvaná kulturní revoluce. (spa)