Kultura nikoho nezajímá

Jsme zaostalí, ale nemusíme být i nevýznamní. Ekonomicky či technologicky svět jen tak nedoženeme, ale mohli jsme držet krok alespoň v kultuře. Kdyby kultura nebyla politikům šumafuk.

Singapur je jedenapůlkrát větší než Praha. Jeho hrubý domácí produkt je jedenapůlkrát větší než HDP Česka. To jsme se dověděli na okraj návštěvy premiéra Babiše v Asii. V Číně testují hyperloop pro přepravu lidí rychlostí blízkou zvuku. Rychlíky tam jezdí pětistovkou. Ale nemusíme do daleké Číny, ve Francii to zvládnou taky. V Česku začneme budovat rychlé železnice za deset let, možná. Za deset let bude možná dokončen dálniční okruh kolem hlavního města. Tuhle zaostalost už nedoženeme ani v generaci mých dětí.

Nebýt v čele hospodářského a vojenského vývoje nemusí být nutně handicap. Dá se to vyvážit jinak. Extrémním případem je zapadlá trapná provincie Judea, která co do důležitosti pro civilizaci předčila ukrutné římské okupanty, kteří si mysleli, že tam vnášejí světovost.

Česko, jakkoli zaostalé, získalo pozornost světa v osmašedesátém a v devětaosmdesátém. Poněkud ji přeceňujeme, ale byla tu. Dnes se o naši vlast nezajímá ve světě nikdo, krom turistů hledajících báječně středověké skanzeny a levné pivo.

Protože možnost, že by se v Česku narodil Prorok či Boží syn, považujeme za limitně blízkou nule, zbývají asi tři způsoby, jak se národ, který není v centru světa, může stát slavným: sport, kultura a věda. I když máme solidní vědce, sportovce i umělce, Česko nedokáže sport, vědu a kulturu řádně rozvíjet a podporovat. V případě sportu se o to nyní politici snaží, v případě vědy o tom alespoň mluví. Kulturu však dočista vzdali.

Než přijely tanky

Loni jsme vzpomínali první republiku a pražské jaro. Za časů Masarykových kultura vzkvétala a byla patřičně vážena, i když vážnost, jaké tehdy požíval Jirásek, byla víc než nepatřičná. Jistě i tehdy byli básníci, kteří třeli bídu s nouzí. Ale byli.

Kulturní propojení se světem bylo veliké a snaha se mu vyrovnat taky, i když nebyla vždy úspěšná. Dělat z první republiky oázu zlatých časů je nesmysl. Vedle velikých výkonů tu byly filmy z Barrandovských ateliérů, které Miloš Havel sekal jako Baťa cvičky. Na lidové zábavě však není nic podřadného, když vedle ní žijí světoví umělci.

Vládcové poúnorového Československa chápali, jak je kultura důležitá. Nejprve ji používali jako Hitler, tedy k ovlivnění lidových mas (jak se tehdy lidem říkalo). Brzy se stala vývozním artiklem. Bruselský pavilon a Laterna magika měly světový úspěch. Socialismus byl dobou skvělých básnických a literárních děl, česká filmová škola patřila k absolutní špičce stejně jako vážná hudba.

Po ruské okupaci nastal rychlý konec. Pražské jaro začali umělci a Husákův režim dokázal zařídit, aby se to neopakovalo. Přišly středověké zákazy knih, filmů a písniček, někteří tvůrci byli vymazáni. Mnoho velkých však zůstalo. Seifert, Hrabal… Spojení se světem však bylo přerušeno, alternativní kultura tvrdě potlačována. Přes Husákovu snahu tvůrčí lidi spoutat ovšem na balkoně v Melantrichu stáli umělci. Všechny zákazy a omezení padly. Jenže za třicet let se kultura nevzpamatovala. Proč?

Pád železné opony a nevídaný růst bohatství v posledních třiceti letech pomohl k raketovému zrychlení kultury v západoevropských

Lidem z jiných zemí nabízíme z české kultury mnohem méně, než bychom měli.

a dalších civilizovaných zemích. Vlády a města ji podporují a umetají cestu. Jednak je to úžasná reklama a tahák pro turisty, jednak také byznys. Výtvarné umění i hudba se staly součástí veřejného prostoru. Moderní koncertní síně stavějí největší architekti. Velká a alternativní kultura splynuly v jedno. Pouliční sprejeři se stali právem superhvězdami.

Každý člověk má obrovské možnosti, jak experimentovat s uměním a vytvářet své vlastní představy. Stačí vyjet kousek za hranice do Vídně nebo do Berlína – a vidíme to na každém rohu. Praha proti tomu vypadá šedě. Výstavy a koncerty první kategorie se tu prakticky nekonají. Experimentálních prostorů je malinko. Moderní architektura prakticky neexistuje, město se stává sice překrásným, leč skanzenem. Filmy? Špatný je střídán ještě horším. Literatura ani výtvarné umění nemají podporu k tomu, aby prorazily do světa. Snad jen ta vážná hudba ještě zůstala na úrovni.

Podíváme-li se na výčet ministrů kultury z posledních deseti let, zjistíme, že ani jeden neměl potřebnou kvalifikaci, zejména však zájem o obor. Výjimkou jsou snad jen ti ve vládách bez důvěry, kteří za několik měsíců nemohli udělat nic kloudného. Schválně: znáte jméno současného ministra kultury? A prosím, nekoukat do Wikipedie!

Žádná vláda nemá kulturu na seznamu priorit. Nejsou ani peníze na záchranu rozpadajících se památek, byť prezident jezdí s jejich seznamem kraj po kraji.

Řekněme, že politici jsou nekulturní. Peníze je však zajímají dozajista. Mohli by si tedy přečíst, že ty věnované na rozvoj kultury se reálně vracejí v růstu hrubého domácího produktu. Mezi zeměmi panuje tuhý konkurenční boj o turisty. Nemáme na to, abychom postavili nejvyšší mrakodrap na světě, máme však na to, udělat z české kultury opět velkou značku.

Třicet let po revoluci k tomu nejsme o nic blíž než v listopadu 1989. Jistě, čeští čtenáři, posluchači i diváci se mohou těšit z nevídané nabídky, to je úžasná vymoženost. Lidem z jiných zemí však nabízíme z české kultury mnohem méně, než bychom ve vlastním zájmu měli.