Británie v křeči. Zvládli by to snad Češi lépe?
Ondřeje Leinerta, reportéra MF DNES
Propad kurzu libry proti naší koruně skoro o pětinu. Dva a půl roku politických tahanic, pád premiéra a brzy asi i jeho nástupkyně. Dva a půl roku nejistoty investorů. To je jen malý výčet toho, co Velké Británii zatím způsobil brexit.
Na počátku bylo odvážné rozhodnutí tehdejšího premiéra Davida Camerona utnout letité diskuse, zda má země zůstat v Evropské unii, vypsáním referenda. Ale odvaha s následnou rezignací představují asi to jediné, co mu lze v tomto směru přičíst k dobru. Tedy ještě pár pozitiv bychom našli, ale o tom později…
Cameron a jeho konzervativci sice ještě po rezignaci premiéra objevili lídryni v Therese Mayové a chvíli uvěřili snu, že by se z ní mohla stát nová Margaret Thatcherová, ale po drtivé prohře z tohoto týdne, kdy se šéfce vlády nepodařilo prosadit řízený odchod země z Unie, už i spřízněný konzervativní The Daily Telegraph pátrá, kdo by mohl poraženou političku nahradit, a středolevicový The Guardian se rovnou ptá, zda ještě něco může zachránit britské konzervativce. Tedy stranu, jejíž kořeny spadají až do 17. století. Ke komentářům, že i současná šlamastyka může být příležitost, The Guardian ironicky poznamenává, že „příležitostí“k novému začátku byla i druhá světová válka.
A ne, skutečně se nebavíme o malé zemi, která peníze z Bruselu potřebuje, všichni její sousedé i hlavní obchodní partneři jsou nedílnou součástí Unie a jejíž politici si nevědí rady, jak přechytračit jednoho stárnoucího důchodce z Vysočiny. Bavíme se o Velké Británii, která do Evropské unie čistě matematicky bez dalších souvislostí více přispívá, než z ní dostává, někdejší koloniální velmoci, jejímž jazykem mluví nejvíce lidí na světě a kterou od zbytku Evropy dělí Lamanšský průliv.
Bude to teď trochu sobecký, český pohled, ale všichni proevropsky orientovaní politici u nás by mohli Davidu Cameronovi poděkovat, že ukázal, jaké potíže by nás mohly potkat, kdybychom Brity následovali a uskutečnili hloupý czexit.
Možná si příznivci některých hnutí myslí, že bychom to v Česku zvládli lépe, třeba šéf SPD Tomio Okamura už z britské krize viní „globalisty řídící Evropskou unii“i jejich „zrádné spojence ve Velké Británii“. Stačilo by zavřít hranice, zoufalí důchodci by nemuseli – ve snaze, když už tady skoro žádné migranty nemáme, tak si je vymyslíme – kácet stromy na koleje a všechno by bylo fajn. Nepochybně.
A pro Rusy nebo Číňany, kteří v nás vidí příležitost k většímu vlivu na evropských trzích, bychom jako izolovaný stát uprostřed Evropy jistě taky dál byli atraktivní.
Konec ironie. Odchod z Unie by pro nás znamenal mnohem větší ránu než pro Brity. Samozřejmě to nelze vidět černobíle, i Británie se z odchodu – pokud tedy k brexitu dojde – podle odhadů za pět nebo možná více let vzpamatuje.
Vzpamatovali bychom se i my, ale není lepší snažit se Unii místo zbrklého odcházení měnit zevnitř?
A ještě jednu věc lze v této souvislosti Cameronovi přičíst k dobru. Že ukázal, jak zrádné je, když politici nechají pokud možno o všem rozhodovat v referendu. Zní to hezky, ať si lidé sami řeknou, ale politici tím jen dávají najevo, že se zříkají zodpovědnosti a bojí se rozhodnout. Jinými slovy, vykonat něco, kvůli čemu si je v parlamentní demokracii volíme.
Nakonec tedy Cameron posloužil jako celkem dobrý příklad, že vypisovat referendum o klíčové zahraničněpolitické otázce je hloupost. A to ještě Britům nedoporučoval, aby země z Unie odcházela, jak o tom přemýšlejí někteří tuzemští prosazovatelé lidového hlasování.