„Pánové, tančiti jest třeba bez klobouku“
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Subtilní taneční pořádky anebo rafinované vějíře. Do víru plesové sezony a tance se lze zapojit také v pražském městském muzeu. Zde je možné zhlédnout to, co v historii neodmyslitelně patřilo k bálům arist
Jan Bohata
NOVÉ MĚSTO Pražané si ve druhé polovině 19. století dokázali tanec vychutnat. Plesalo se v salonech, renomovaných sálech i hospodách v postranních uličkách. Centrum Království českého nezaostávalo v tomto ohledu za metropolí mocnářství, jen lesk císařské rezidence, vídeňského Hofburgu, chyběl.
Za plesovou historií se lze vypravit do Muzea hlavního města Prahy (MHMP), kde začala výstava Vyzvání k tanci – taneční pořádky a vějíře druhé poloviny 19. století. „Dokumentuje nebývalý rozkvět plesů, tanečních zábav a společenského života obyvatel Prahy a současně je i svědectvím propracovaných pravidel etikety,“představila akci Olga Šámalová z MHMP.
Taneční pořádky měly podobu knížek či zápisníků s dekorativně vytištěným datem a místem konání plesu. Taneční pořádek zahrnoval též návodné kresby a instrukce. Jeden bod zakazoval „excentrické“tance. „Dámy přebírati zapovězeno“nařizovalo další poučení. Páni zde byli upozorněni, že „tančiti jest třeba bez klobouku“.
Škála tanečních pořádků sahala od běžných skládaček z kartonu se slepotiskovou obálkou přes výpravné „sešitky“připomínající miniaturní knižní vazby v sametu. Vrchol tvořily náročné kompozice, které kombinovaly papír, kov, textil, střapce či peří. Muzeum spravuje jejich početnou sbírku, v hlavní budově je lze zhlédnout až do 1. dubna.
V národních barvách
Náramná vlastenecká slavnost – premiérový český vlastenecký bál – se odehrála ve staroměstském Konviktu 5. února 1840. „Sál byl vyzdoben v národních barvách, stejné byly stužky v klopách pořadatelů a tanečníků,“uvedl historik Adolf Wenig. K pořadatelům náležela česká elita, J. K. Tyl, básník Šebestián Hněvkovský, na parketě se objevila Božena Němcová. O půlnoci tanečníci obdrželi báseň Vlastenka od Karla Sabiny. Ironií osudu „soud národa“pár let poté Sabinu vyobcoval coby konfidenta c. a k. policie. Konvikt se do dějin plesů zapsal i roku 1863. Coby novinka pod dohledem mistra Karla Linka zde zazněly tóny České besedy. Na parketu tančil i spisovatel Jan Neruda či komponista Bedřich Smetana.
S fortelem se tehdy plesalo i v prostředí „lidovějším“. Oblíbenými se staly věnečkové tance v hospodě U města Slaného ve Smečkách. „K oblíbeným místům náleželo Apollo na Fugnerově náměstí,“vzpomínal žurnalista Egon Ervín Kisch. „Apollíčko“dbalo na dobrou pověst. Návěst oznamovala, že „naše zábavy navštěvuje toliko slušná a vybraná společnost“.
Jodoformové večírky
K tanci se vyhrávalo i Na seníku v Bubenči za hranicí tehdejší Prahy. Nezapomenutelná zde byla grafická výzdoba. „Vytvořil ji nedoučený malíř pokojů, nesnažící se podat žádné iluze,“napsal Kisch.
Vyhlášené bývaly taneční sály na periferii, v hostincích U Slávie v Holešovicích-Bubnech nebo U Knížete Břetislava na Vinohradech. Ty však měli pro opakované nepřístojnosti zapovězeny c. a k. vojáci. Hodně specifické taneční reje, tzv. „jodoformové večírky“, pořádali medici v Jedové chýši v Apolinářské ulici.