Na teror nejsou nemocnice připravené
Při teroristických útocích se veřejnost dozví hlavně o počtu mrtvých. Raněných může být i desetinásobně víc a nemocnice tyto lidi musí zvládnout ošetřit.
Když došlo k teroristickým útokům v Paříži, Berlíně nebo v Madridu, tamní nemocnice zjistily, že na velký přísun pacientů a všeobecný zmatek nejsou vždy dobře připravené. „Například v Madridu vázlo zásobování pro zdravotníky a neměli dostatek jídla a pití,“popisuje v rozhovoru traumatolog Filip Burget, který má zkušenosti z humanitárních misí. Hlavní město má sice vypracované traumaplány pro případy velkých neštěstí, ale otázkou je, jak aktuální jsou.
„Těžko si umím představit, i když se možná mýlím, že by Praha byla aktuálně schopná zvládnout velkou havárii nebo situaci, jaká byla v Nice, Paříži nebo Berlíně,“dodává profesor Zdeněk Krška, který vede I. chirurgickou kliniku hrudní, břišní a úrazové chirurgie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Nemocnice podle něj nemají dost lůžek.
Jak jsou nemocnice připravené na případy, kdyby se stalo nějaké velké neštěstí – třeba teroristický útok?
Zdeněk Krška: To je spíš otázka na zřizovatele nemocnic. Samozřejmě Praha a její nemocnice mají vypracovaný traumaplán. Ten se aktivoval v posledních měsících tady u nás ve Všeobecné fakultní nemocnici dvakrát. Jednou při požáru v hotelu v Náplavní ulici a jednou při nehodě autobusu v Horoměřicích. Ale to se jednalo o neštěstí malého rozměru. Těžko si umím představit, i když se možná mýlím, že by Praha byla aktuálně schopná zvládnout velkou havárii nebo situaci, jaká byla při teroristických útocích v Nice, Paříži nebo Berlíně. Například německé nemocnice mají v záloze zhruba dvacet procent rezervních lůžek. Ale v Česku se lůžková kapacita dlouhodobě snižuje. Mnozí argumentují, že otevřeme vojenské nemocnice, ale ty během půlhodiny v době neštěstí otevírat nebudeme. Ale nejde jen o terorismus. Stačí, když si představíte třeba srážku dvou autobusů, ta čítá dohromady sto zraněných lidí.
Myslíte, že se stem zraněných by měly nemocnice problém?
Z. K.: Samozřejmě. A jako naschvál se neštěstí dějí v noci během služeb. Služba má čtyři až šest lékařů, na venkovských nemocnicích jednoho až tři lékaře. A to tam jsou ještě běžní pacienti. A my musíme mít nejen lůžka, ale také místo, kde budou pacienti čekat nebo kde se bude provádět triáž – tedy protřídění pacientů na ty, kteří potřebují bezprostředně pomoc, na ty případy, které lze na dvě hodiny odložit, a ty, kteří jsou schopni třeba i pohybu a mohou počkat šest hodin. Dále jde o prostor třeba na rentgenu. V případě, že v čekárně bude čekat dvacet lidí, musíte mít i dost laborantů a zřízenců.
Jak jsou připraveni tam, kde jsou teroristické útoky časté?
Filip Burget: Vzhledem ke zkušenostem, které mám, je v tomto ohledu nejvyspělejší Izrael. Cvičení na hromadné útoky tam provádějí nemocnice jednou za čtrnáct dní. Mimochodem v Německu jednou za měsíc. A všechny nemocnice tam jsou stejně vybavené. To znamená, že lékař, který pracuje v Tel Avivu, ale zrovna se nachází v Jeruzalémě a nikdy v dané nemocnici nebyl, se v ní rychle zorientuje, protože léky, vybavení či ampulária, to všechno je na stejném místě. Díky tomu může pomáhat.
Jaké problémy nastaly v nemocnicích v cizině, když se nějaké neštěstí stalo?
F. B.: Podle statistik, které jsme zkoumali, docházelo v jiných zemích při neštěstí k tomu, že se lékaři nemohli do nemocnic vůbec dostat, protože příjezdové trasy ucpali příbuzní, tisk a tak dále. Také přestaly fungovat telefony a byly zahlcené sítě. A v takovém případě musí rovněž fungovat komunikace mezi chirurgií, jednotkami ARO a ostatními odděleními. A mnoho zaměstnanců bydlí za Prahou. Nějakou dobu by jim trvalo, než by se do nemocnice dostali.
Z. K.: My netvrdíme, že se něco stane, ale pro každý případ se chceme připravit. Protože se zatím všude spálili, ať už se to stalo v Izraeli, Francii, nebo Španělsku.
Jaká specifická poranění se vůbec stávají při teroristických útocích?
F. B.: Často jde o útoky, kdy útočníci použijí podomácku vyrobené bomby, a v nich může být hodně hřebíků, šrapnelů nebo šroubů. Z toho vyplývají závažná poranění, která jsou i špatně diagnostikovatelná, jako třeba při maratonu v Bostonu. Zraněný má malé ranky na povrchu, ale hřebíky a šrouby se dostávají hluboko do těla a jakákoliv část bomby může uváznout v tělní dutině, i když na povrchu není vidět velké poranění. A lékař, který provádí triáž, může zcela po právu něco přehlédnout.
Mají vůbec lékaři v Česku zkušenosti se střelnými poraněními?
F. B.: Díky tomu, že vyjíždíme často do válečných zón, máme zkušenosti se střelnými poraněními. Byli jsme v rámci humanitárního projektu Medevac v Libyi, Sýrii, Iráku nebo na Ukrajině. Na misích operujeme i třicet pacientů s válečným zraněním za týden. Ale člověk, který se střelnými poraněními nepřichází pravidelně do styku, může být leckdy překvapený kavitačním efektem od té rány. Tedy tím, kam se až poranění může dostat.
Kdo rozhoduje o tom, jak moc je situace vážná, a odkud se to dozvíte?
F. B.: To avizuje záchranná služba a podle počtu pacientů se aktivuje traumaplán a jeho stupeň. To znamená, že nemocnice, do níž nemocné vezou, povolává svoje lékaře a sestry, kteří nejsou na pracovišti.
Z. K.: Každá nemocnice je v daný okamžik limitována počtem ošetření, která může provést. Na to narazili v Bostonu, kdy svezli pacienty do jedné nebo dvou nemocnic, což nebylo v lidských silách zvládnout. Pak se spojili s Izraelci, aby jim tu situaci pomohli řídit.
Takže v Izraeli se poučili...
F. B.: Když tam při útoku v roce 2001 na diskotéce Delfinárium odvezli nejtěžší poranění do nejbližší nemocnice, zjistili, že to nemohli zvládnout. Dva roky poté se stal další bombový útok, a to už se poučili a nejtěžší poranění odvezli do čtyř traumacenter. Ale další věcí je to, že logicky nejdříve by měly záchranky přivážet ty nejvážnější případy, ale v praxi to tak nebývá. Jednak se dostávají lidé do nemocnic po vlastní ose. To jsou většinou ti lehce zranění. A jednak záchranka nebo lékař, který provádí triáž v místě neštěstí, nechci říct, že udělá chybu, ale například vezme lidi, kteří nejvíc křičí nebo jim nejvíc teče krev. Ale ti, co nekřičí, mohou mít právě to nejvážnější poranění, ale na ty přijde řada až později. Takže izraelský odborník profesor Kobi Peleg demonstroval na tomto případu, že ti nejkritičtější pacienti přijeli řádově až třicet minut po těch prvních. A paradoxně první byli právě ti, kteří mohli sami přijít. Až vzápětí na to přivezli ty křičící, kteří sténali, ale neměli život ohrožující poranění. Potom teprve přiváželi záchranáři lidi, kteří to opravdu potřebovali.
Vraťme se zpátky do Česka. Máme vůbec místo pro tolik raněných?
Z. K.: Já si neumím představit, jak bychom dneska řešili nějaký útok v situaci českého zdravotnictví, kdy jsme našlapaní až po okraj.
F. B.: Když se podíváme na útoky například na nádraží Atocha v Madridu nebo v Paříži, všude slyšíme o počtu mrtvých, ale počet zraněných může být až desetinásobný. Takže například v Madridu zemřelo 191 lidí, ale zraněných bylo 2 050.
Kolik lidí vlastně spadá pod Všeobecnou fakultní nemocnici, která je v podstatě uprostřed Prahy?
Z. K.: Rajon tohoto zastaralého areálu – tedy střed Prahy – čítá zhruba 800 tisíc lidí, protože v centru Prahy je ještě 7 milionů návštěvníků ročně. A zde máme jen minimum rezervních lůžek a chybí rovněž centrální chirurgický pavilon, kdy jsou chirurgické obory jako hrudní, břišní, úrazová chirurgie, urologie, gynekologie, stomatochirurgie, ORL v jedné budově, a tak si mohou vzájemně lépe vypomoci. Tím myslím, že například pacientku se střelným poraněním břicha, která má poraněný močovod, dělohu a střevo, pak mohou řešit všichni tři odborníci najednou v jedné budově. Samozřejmě je tam i větší prostor na triáž. Přitom v tomto duchu prošly rekonstrukcí nemocnice ve Vídni, v Curychu, v Londýně či Paříži.
Jaké konkrétní kroky by měly tedy české nemocnice udělat?
Z. K.: My v první řadě musíme zjistit, jak jsme na tom nyní. Protože traumaplány jsou zastaralé, dělali je úředníci a nekopírují realitu. Nejdříve nasimulujeme situaci, kdy přivezou větší počet raněných, abychom zjistili, kde jsou ty díry. Myslíme si, že selže komunikace, protože sloužícího lékaře, který v té situaci bude velet, zaplaví najednou telefonáty z ministerstva, z magistrátu, z vedení nemocnice. A do nemocnice plyne velké množství dalších lidí. V Izraeli dokonce v takovém případě povolají armádu, ta hlídá nemocnici a stane se z ní uzavřený prostor. Může také selhat zásobování zdravotníků.
F. B.: To byl případ v Madridu, kdy traumaplán aktivovali na zhruba 48 hodin. My řešíme, co se bude dít během čtyř nebo pěti hodin, kdy všechny odoperujeme a zdravotníci budou moci jít domů. Ale nemyslí se na to, že se ti lidé musejí vystřídat a také, že potřebují něco jíst a pít, když tam budou 24 hodin. Například v Madridu pak vázlo zásobování pro zdravotníky a neměli dostatek jídla a pití.
Co považujete za největší díry traumaplánu v případě, že by se stalo nějaké velké neštěstí?
F. B.: Určitě je to prostor pro triáž. Dále vidím problém v administrativě. V tuto chvíli musíme zadat jméno pacienta do počítače kvůli vyšetřovacím metodám. A počítačů máme sice dost, ale v tu chvíli by to do systému zapisovaly jedna nebo dvě sestry, které by se mohly věnovat pacientům. Z. K: Zraněný by u sebe mohl mít papír, když půjde třeba na CT hlavy, a jednoduše bychom to dělali takto. Jenže když počítače vypneme a přejdeme na lístkový systém, porušíme určitě několik směrnic nemocnice i ministerstva. F. B.: A další věcí jsou informované souhlasy. My bychom správně bez informovaného souhlasu neměli pacienta ani vyšetřit, natož operovat.
Ještě něco?
F. B.: Pokud tady sloužíme v šesti lidech, otázkou je, jestli budeme mít dost chirurgů. Počítejme. Jeden bude třídit pacienty – tedy provádět triáž, někdo bude na sále, někdo vyšetřovat. Z. K.: A další lékař musí pacienty doprovázet, protože pacienta v těžkém stavu nemůžete nechat jet se sanitářem. Člověk v těžkém stavu může po cestě dlouhé dvě minuty zemřít.
F. B.: Ve většině zemí se ukázalo, že personál je na tom odborně dobře, ale selhal systém.