Světlo, které v Česku nezáří

Předem rozhodnutá sněmovní bitva o zdanění církevních restitucí vyvolala i debatu o tom, co znamenala katolická církev v českých dějinách. A proč za minulých třicet let nedokázala přesvědčit lidi o síle svého poselství.

Předseda KSČM má jasno: katolická církev se vždy stavěla proti národním zájmům. Mohli bychom říci, že tento pán zde očividně lže jako mnohdy jindy, a bylo by hotovo. Jenže tak jednoduché to není. Proč jsou Češi národem ateistů? A proč se těší katolická církev tak malé podpoře, ačkoli dnes nepáchá prokazatelně nic zlého, zato mnoho dobrého?

Superhrdina Žižka

Jan Hus byl dobrý katolík. Z dnešního pohledu jistě upřímnější než ti, kteří ho dali upálit. Mnoho smyslu pro reálpolitiku však nepobral, když v Kostnici tuze trval na svém. Smyslem tohoto sezení bylo zachránit jednotu církve, která se kvůli boji papežů a vzdoropapežů rozpadala. Ve hře byly nejen náboženské, hlavně však světské zájmy. Církevní knížata byla tehdy politiky a válečníky.

Demonstrativní a i z pohledu tehdejší doby zbytečné upálení Jana Husa vyvolalo v českých zemích pocit zrady a nespravedlnosti. Hus byl Luther, který se narodil v nesprávné době. Husité vítězili, někdy zázračně, a jejich bitvy proti říšským vojskům se staly národní legendou, byť šlo často z pohledu evropských dějin o šarvátky. Opravdové dějiny se tou dobou dělaly u Azincourtu.

Husité byli přesvědčeni, že pravda je na jejich straně (logicky i nábožensky vzato skutečně byla), jenže zapadali čím dál tím víc do fanatismu a páchali krutosti, jimiž předčili své nepřátele. Husitské války dopadly nešťastně. Země z nich vyšla popleněná a mimo hlavní proud evropské ekonomiky i kultury.

Obrození však dalo husitům ideologickou podobu. Obrozenci se vymezovali čím dál ostřeji proti němectví a proti katolictví. Tyto síly byly prý protidemokratické a protičeské. V Jiráskových spisech se dostalo husitským hrdinům monumentální podoby, byť vlastenecký spisovatel nepominul ani jejich temnější stranu. Tu umazala až propaganda komunistická, která udělala ze Žižky superhrdinu a patrona hrdinné lidové armády.

Byl to opět Jirásek spolu s komunistickým mýtem, kteří učinili z pobělohorské doby dobu temna. Zdatně jim v tom sekundoval Masaryk. Přitom povstání českých stavů proti legitimnímu a legálnímu vládci byla nesmyslná a navíc špatně připravená vzpoura. Císař zašel při potrestání rebelů daleko, ale důvod pro to měl.

Rekatolizace českých zemí, pronásledování protestantů a pálení zakázaných knih, to byla jedna stránka věci. Neúnavní slušní misionáři, kteří pomáhali chudým, a nádherná barokní kultura, to byla stránka druhá. V lidovém povědomí však nakonec zvítězila inteligentní interpretace Karla Havlíčka Borovského: „Českých knížek hubitelé lítí / plesnivina, moli, jezoviti.“

Ani pozdní Rakousko-Uhersko nebylo žalářem národů. České země se těšily sice řízené, ale přece jen demokracii. Hospodářství náramně rostlo. Češi však zůstávali katolíky, byť už mohli svobodně přejít k jinému vyznání. Nevídaný vzestup civilizace ukončila Velká válka, nejnesmyslnější vraždění v celé lidské historii. Stejně jako hlavy států, nezvládly svou roli hlavy církve. Pro nás zůstane symbolem válečného kněze už navždy Haškův feldkurát Katz.

Nová republika proti katolíkům mocně vystoupila. Vznikla Československá církev husitská, do níž přešli mnozí, kteří si chtěli zajistit kariérní postup. Katolická církev odpovědět nedokázala, nacházela se ve smutném stadiu, kdy se nedokázala srovnat s moderností a držela se úpěnlivě litery, zatímco duch jí unikal.

Za nacistické okupace byla katolická církev trpěna. Po Gottwaldově převratu nastal čas krutého pronásledování, pro něž nebyl důvod. Kněží, řádové sestry a bratři byli týráni a vězněni jen proto, že byli duchovní. Někteří byli umučeni jako farář Toufar.

Režim náboženství nezakázal. Postavil však duchovní před Sofiinu volbu: aby mohli dělat svou práci či službu, museli se zavázat ke spolupráci s režimem. Přinejmenším v tom smyslu, že nepůjdou proti němu, byť jim to svědomí nařizovalo. Ti, kteří odmítli, byli pronásledováni. Arcibiskup Dominik Duka v lepších časech myl okna, v horších byl vězněn. Další byli vysvěceni na kněze tajně a konali podzemní bohoslužby. Většina lidí však necítila náboženské potřeby, ateismus spojený s totální neznalostí Bible převážil.

Zaslouží si to?

Katolická církev se těší malé podpoře, ačkoli dnes prokazatelně nepáchá nic zlého.

Ježíš říká, že ten, kdo má světlo, nezakrývá ho, nechá ho zářit. Po revoluci v devětaosmdesátém mohla katolická církev zářit, jak chtěla. Papež Jan Pavel II. byl světová superstar, druhý vatikánský koncil překonal tradicionalismus a vrátil katolickou církev do středu dění moderního světa.

Přesto tam ta naše není. Jinak by plné dvě třetiny lidí nesouhlasily se zdaněním peněžitých náhrad za ukradený majetek. Jakkoli popularita komunistů klesá, v tomto bodě s jejich vůdcem souhlasí převážná většina.

Za třicet let nedokázala katolická a další církve přesvědčit lidi o síle svého poselství a jeho smyslu pro pozemský život. Jakkoli se jim na rozdíl od okolních zemí vyhýbají skandály, nezáří. Většině lidí tedy nikterak nevadí, když je na nich páchána nespravedlnost. Však si to nejspíš za to hubení knížek českých zaslouží.