Několik poučení z brexitu
Jak dopadne brexit, nevíme. Ale několik poučení si můžeme odnést už dnes. Jaká jsou? 1/ Referendum rozděluje společnost. 2/ Členství v EU má alternativy, ne že ne. 3/ Žádná alternativa však není tak dobrá jako členství v EU.
Dopadne-li referendum zhruba 50 na 50, výsledek neříká nic jiného než to, že je společnost rozdělená. A když jedna skupina porazila druhou, druhá bude mít v budoucnu snahu zkusit rozhodnutí zvrátit. Rozdělení společnosti může být dlouhodobé a referendem ještě zvýrazněné, pokud se politikům nedaří nalézt cesty, jak obě části společnosti usmířit. Nemluvě o tom, že některé výsledky referenda nedávají politikům moc možností, jak je uskutečnit.
Řada zastánců i odpůrců EU tvrdí, že členství v Unii nemá alternativy. Není to pravda. Alternativy jsou, známé a popsané: být úplně mimo, zůstat v celní unii nebo zůstat zapojeni do jednotného trhu. První variantu mohou zastávat jen lidé, kteří si myslí, že nás spasí obchod s Ruskem a Čínou. Dohody o volném obchodu pro hladké exporty a importy zkrátka nestačí, představy zastánců tvrdého brexitu byly v tomto ohledu úplně mimo. Varianty druhá a třetí znamenají, že budeme muset do značné míry respektovat pravidla EU, přispívat do společného rozpočtu třeba i více než některé členské země, a přitom se nebudeme moci účastnit rozhodování. Ať tak či onak, rozhodnutí budou „o nás bez nás“, ne že ne. Dost pochybuji, že by některá z těchto variant byla pro Česko lepší. Nejsem si vědom ani žádné seriózní studie, podle které by na odchodu z EU měla vydělat jak Británie, tak jakákoliv jiná země. Spíše naopak.
V přímém přenosu můžeme sledovat, jak varianty odchodu vyhodnocuje Británie. S přibližujícím se termínem je čím dál zřejmější, že přes všechny nedostatky EU není tak špatnou možností. A hlavně, sami odpůrci EU se nejsou schopni domluvit, jaká varianta odchodu by byla lepší. V Británii se navíc ukazuje, že celý nápad s brexitem byl především snahou poměrně malé části britských elit využít část společnosti k získání většího pocitu moci. Paradoxně se opírají o tu část společnosti, která nejvíce doplatila na neoliberální reformy 80. a 90. let a na globalizaci. Jako lék jí přitom – docela cynicky – nabízejí více volného obchodu.
Nemyslím, že by to v Česku bylo jiné. Takže bychom možná měli přestat uvažovat o EU jako o nepříteli. Když jde o nejlepší alternativu, jakou máme, tak bychom se v ní měli snažit vyjednat maximum. Společně se zeměmi, se kterými máme podobné zájmy. O ničem jiném než o vyjednávání EU nikdy nebyla a v dohledné době ani nebude.