Jak Zeman opanoval Hrad i film o Horáčkovi
Dějiny si pamatují jen vítěze. Koho zajímá poražený, nadto rok poté, co Michal Horáček v prezidentských volbách neprošel ani do finále? Nicméně film o jeho kampani Máme na víc nese tolik chyb, že se v kině prostě nedá přehlédnout.
Šest chyb a jedno kouzlo
První chyba: střet zájmů. Dokumentarista Robin Kvapil hned na úvod sdělí, že sám nabídl Horáčkovi pomoc s kampaní, protože nechce na Hradě Miloše Zemana. Divák musí od režiséra sedícího současně v týmu poradců natáčeného kandidáta předem čekat podjatost.
Druhá chyba: sebestřednost. Hrdinou má být Horáček, ovšem režisér neustále stáčí kameru na sebe. Budí dojem, že právě on vymyslel ty nejlepší nápady, za něž ho šéf chválí, případně mu je kazí. Dokumentarista coby svědek událostí do obrazu prostě nepatří a ti, kdo rádi napodobují exhibice Michaela Moorea, zase postrádají jeho vtip.
Třetí chyba: opakování. Když už se točí tak nezáživná látka, divák věří, že poskytne alespoň pikantérie ze zákulisí. Ale snímek z velké části kopíruje známé zpravodajské záběry, tiskové konference, sbírání podpisů, setkání s občany, veřejné debaty kandidátů, sčítání hlasů, reakce na výsledky, televizní diskuse. Paradoxně díky tomu, že Horáček bral zavděk hostováním v pořadech Jaromíra Soukupa, působí snímek Máme na víc jako mocná propagační upoutávka TV Barrandov.
Čtvrtá chyba: nadšenectví. Není divu, že film působí amatérsky, podobně se chovají i lidé, jež představuje, včetně členů Horáčkova štábu. Jsme mladí, zapálení, oddaní, tryská z plátna – ovšem současně z něj čiší, že aktivistické emoce těžko nahradí profesionální práci výrobců kampaní, kteří stejně věcně prodávají politiky i jogurty.
Z padoucha hrdinou
Pátá chyba: jednotvárnost. Zřejmě pro svou příslušnost ke „klubu“zúžili tvůrci i zaměření dokumentu na interní posedlost Milošem Zemanem. Prakticky celá kampaň spočívá v monitorování Zemanových výroků a činů, v jejich komentování, vyvracení, odmítání či uvádění na jedinou pravou, tedy vlastní míru. Antizemanovský fanatismus je tak monotónní, že jednak unavuje, jednak může zabírat přesně opačně.
Chyba šestá: loajalita. Nelze uvěřit, že by v zákulisí občas nepadaly drsnější výrazy i umělé masky, ale dokument se k „šéfovi“chová uctivě, bez nadhledu. Jen výjimečně v krátkých střizích snímá jeho zklamání: když Horáček přihlíží vystoupení Jiřího Drahoše na tribuně, kam jeho nepustili, když se probírá vina předvolebních průzkumů na vytváření „falešné reality“či když po Zemanově vítězství žasne: „Co ty lidi chtějí? Čím je tak baví?“
Což je jediné, ač bezděčné kouzlo nudného filmu. Sám je přece založen na fascinaci Zemanem, čili nakonec také vlastně vypráví o vítězi.