Madurův konec se blíží
Šéf venezuelské opozice se prohlásil prezidentem. Odmítl uznat mandát loni zvoleného Nicolase Madura. Pomalu se tak blíží konec socialisticko-populistického experimentu, který přivedl ropnou velmoc na pokraj hospodářské zkázy.
Spory ve Venezuele už překračují bod varu. Tamní levicově populistická vláda autokratického prezidenta Nicolase Madura čelí tlaku opozice, kterou v ulicích podporují tisíce lidí. Evergreen, dalo by se říct, vojáci a policie demonstrace opět rozpráší. Stejně jako v letech 2014, 2016 i 2017. A odpor pod tíhou obětí zeslábne.
Vše však spíše naznačuje, že se blíží pro zemi blahodárný Madurův politický soumrak a spolu s ním i závěrečné dějství podivného socialistického hokuspokusu. Bývalý řidič autobusu sice přežil mnoho zdánlivě beznadějných situací, druhé volební prezidentské období však nejspíš v čele země nedokončí. A v uších mu bude znít: rozvrácené hospodářství a rostoucí chudoba.
Střední a vyšší vrstvy už dřív kritizovaly experimenty vládních sociálních inženýrů, protože výrazně poškozovaly ekonomiku. Teď dochází trpělivost i chudým, kteří vynesli Sjednocenou socialistickou stranu, původně v čele s Hugo Chávezem, k moci.
Zemi trápí vražedná hyperinflace, jen letos by měla dosáhnout deseti milionů procent. Ani loňské třicetinásobné zvýšení minimální mzdy nepomohlo. Peníze totiž ztrácejí hodnotu, ještě než se k lidem dostanou. A obchody zejí prázdnotou – chybějí základní potraviny, drogerie, léky. Za pět let HDP kleslo o 45 procent. Sociální výdaje drancují rozpočet. A k tomu Venezuela patří mezi nejnebezpečnější země na světě. Stát stojí na pokraji rozvratu s přízrakem hladomoru, znárodněné podniky pořádně nefungují a nedovedou to zachránit ani největší zásoby ropy na světě, zvlášť když její cena hodně klesla.
Podtrženo a sečteno, tohle už Maduro nemůže dlouho přežít. Lidé chtějí mít co jíst a necítit se v ohrožení. Vždyť to jim kdysi Hugo Chávez slíbil, když tvrdil, že zmenší propastné rozdíly mezi chudými a bohatými. Provedení socialistického plánu však udusilo ekonomiku.
I proto jde opozici, i když se zaštiťuje návratem k demokratické vládě, hlavně o oživení ekonomiky. Iluze demokracie tolik netáhne, jinak by Madurovi neprošla dřívější uzurpace moci na úkor parlamentu i nezávislých soudů.
Jihoamerická „legitimita“
To je zkrátka Jižní Amerika. Tam může parlament sesadit přímo zvoleného prezidenta a vůdce opozice Juan Guaidó se může prohlásit za hlavu státu. V Evropě by podobný precedent vyvolal zděšení, ale v této oblasti nejsou podobné přechody moci úplně neobvyklé. Zkrátka tradice.
Kdo se tedy chová legitimně? Záleží na úhlu pohledu. Nicolas Maduro je loni zvolený prezident. Jenže při hlasování došlo k podvodům, které by na západě vedly k anulaci volby. Za férovou ji označují jen vládnoucí populisté, kteří protiprávně zabránili kandidatuře tehdejších vůdců opozice. A nebylo kam se odvolat, Madurovi lidé kontrolují volební komisi i Ústavní soud. Opět kvůli nezákonným čachrům.
Už předtím se prezident „zbavil“parlamentu, který v roce 2015 ovládla opozice. Vyhlásil totiž volby do prozatímního ústavodárného shromáždění, které jeho odpůrci bojkotovali. To ovládli chávisti a následně připravili parlament o jeho zákonodárné pravomoci. Je tohle legitimní?
Opozice na základě manipulací v prezidentských volbách tvrdí, že Maduro nesplnil zákonné náležitosti, a tudíž je křeslo hlavy státu prázdné a podle ústavních článků 233 a 333 ho může do uspořádání nových voleb zaujmout šéf parlamentu Juan Guaidó. A tak se prohlásil prezidentem.
Na rozdíl od předchůdců má šanci uspět. Sjednotil roztříštěnou opozici, je nepošpiněný skandály a má podporu i mezi chudými. Na svou stranu také získal Kolumbii, Brazílii, Argentinu či Peru. Hlavně okolní země mají dost přílivu milionů Venezuelanů, kteří utíkají před chudobou. A samozřejmě USA i Kanadu, které by se s radostí zbavily levicových populistů. Už teď Američané zmrazili aktiva venezuelské ropné společnosti PDVSA (asi 7 miliard dolarů) a Maduro tím přišel o peníze, kterými platí své věrné včetně armády.
Na jeho straně stojí Rusko a Čína, které ve Venezuele investovaly nejen do ropy, a proto se bojí změn. Takže další střet velmocí. Opozice však musí být opatrná, jakýkoliv náznak, že transformaci přímo, nedej bože vojensky, podporují Američané, by pro ni představoval polibek smrti. USA nemá nikdo v Jižní Americe moc rád.
Kdo nakonec rozhodne o výsledku střetu opozice s chávisty v čele s Madurem? Armáda. Obvyklý to scénář v Latinské Americe. Bez její podpory není žádná politická změna možná. Ví to i šéf opozice, a tak ji láká na amnestii, pokud ho podpoří. Zatím její velení stojí pevně za Madurem, protože je uplácí vysokými funkcemi ve státní správě i v byznysu. Jenže mezi nižšími šaržemi začíná růst nespokojenost, katastrofická ekonomická situace totiž dopadá i na ně. A co když prezidentovi dojdou peníze, kterými si je kupuje?
Je to otázka času, než si armáda a někteří nespokojení chávisté řeknou, že za tohle už to nestojí, a odstaví ho. Pak dojde na kulatý stůl a dohodu s opozicí na nových volbách i potřebných změnách v ekonomice.
Maduro určitě neustoupí dobrovolně. Je sice ochotný jednat, ale ne o nových prezidentských volbách. I on sám však musí cítit, že stojí na konci cesty. A tak možná jednáním jen získává čas, aby si připravil únikovou cestu na komunistickou Kubu či do levicové Bolívie, které ho také podpořily. Tam by mohl dožít v důchodu.
Je otázkou času, než si armáda a někteří chávisté řeknou, že za tohle už to nestojí, a Madura odstaví.